Básně Vratislava Effenbergera na první pohled působí jako texty, ve kterých je s imaginací nakládáno jiným způsobem, než jak je to u surrealistického básníka obvyklé. Těžištěm jeho poetiky totiž není genitivní metafora, nýbrž básnický obraz, který se podobá tomu filmovému. Effenbergerova poezie je zvláštní, svébytná, ale také matoucí a nejednoznačná. Mnohé básně se čtou jako film plynoucí před očima, jiné v sobě mají něco jako „zaklínací“ gesto. Berme tedy jeho básně jako filmy, které si můžeme nosit po kapsách. „Kapesní filmy“, které představují alternativu k dnešním krátkým videím.
Realita a poesie : k vývojové dialektice moderního umění. První ucelený soubor Effenbergerových studií, jejichž problematika se týká skladebných a existenčních funkcí uměleckého díla a různých vztahů mezi realitou a poezií, dále konfliktnosti umělecké tvorby, její vývojové dialektiky a funkce iracionality. Tvůrčí umělecký čin se autorovi jeví jako vyvrcholení rozporného napětí vytvořeného dialektickým vztahem mezi imaginací a intelektem. Pozornost věnuje absurdnosti v umění, dadaismu, poetismu, surrealismu, avantgardním hnutím, činnosti K. Teigeho, M. Medka, Z. Havlíčka, M. Nápravníka aj.
Jako první svazek souborného knižního vydání díla básníka, prozaika, dramatika, teoretika surrealismu a teatrologa Vratislava Effenbergera (1923-1986) vychází první ze dvou dílů souboru jeho básnického díla. Svazek shrnuje básně z let 1940-1951, přičemž drtivá většina z nich zde vychází - více než padesát let po svém vzniku - tiskem vůbec poprvé. Kniha obsahuje básnické knihy Matka země (1940-1945), Svět na dosah ruky (1945-1947) a Srdce nebo mrak (1948-1951) a končí symbolicky rozsáhlou skladbou Otevřené dveře, napsanou těsně po smrti Karla Teiga. První vydání souboru Effenbergerových básní zásadním způsobem mění obraz české poezie čtyřicátých let. Teprve nyní je možno vidět českou poezii té doby v její plné šíři. Po vydání souborů básní Zbyňka Havlíčka a Karla Hynka tak čtenáři dostávají do rukou další básnické dílo základního významu, které vznikalo a desítky let žilo "s vyloučením veřejnosti".
Soubor zneklidňujících prozaických pseudoscénářů, které otřásají čtenářskými pocity jistoty pocházejícími z pohodlnosti a putování cestami nejmenšího odporu, prózy plné snů, milostných fantaziií, vizí i černého humoru, sondy do neznámých poloh kolektivního vědomí 1946–1980…
Jako třetí svazek Díla Vratislava Effenbergera vychází jeho poslední velká práce, vznikající do roku 1977. Autor v ní prostřednictvím prozaického útvaru na pomezí autoanalýzy, osobní zpovědi, básně a odborného textu hledá historickou logiku psychosociálního, společenského a politického vývoje světa od začátku 20. století až po rok 1977, zejména příčiny a průběh postupného úpadku euro-americké civilizace a některých aspektů civilizací východních. To vše se zvláštním zřetelem k českým historickým peripetiím, ať již šlo o projekt Masarykovy první republiky či o Pražské jaro 1968. Autor vede svou analýzu jak cestami tradiční historiografie, tak prostřednictvím živých surrealistických postupů (černého humoru, objektivní náhody). V lidské imaginaci neshledává jen zdroj estetických hodnot, ale i aktivního činitele společensko-politického dění. Před čtenářovýma očima v knize defilují soustředěné portréty V. I. Lenina, L. Trockého, J. V. Stalina, je předestřeno dilema „Masaryka-vědce“ a „Masaryka-politika“, pojednán „Hitlerův iracionální mýtus“, porovnána motivační východiska vražedkyně Olgy Hepnarové a sebevraha Jana Palacha a je dokumentováno i historické setkání čínského vůdce Maa se členy skupiny Beatles jakožto „konečné vítězství absolutní debility“.
Surrealistický text Vratislava Effenbergera doplněný čtyřmi originálními signovanými litografiemi z dílny Jana Švanmkajera vychází jako bibliofilie v limitovaném nákladu 150 kusů.
Druhý svazek básnického díla významného českého surrealistického básníka, dramatika, prozaika, teatrologa a teoretika Vratislava Effenbergera (1923-1986) shrnuje jeho básnické knihy Veliké náměstí svobody, Spojování představ, Problém skladby, Nezapomenutelné dějiny a Obrazotvorné postupy, které vycházejí tiskem vůbec poprvé. Jeho součástí jsou: cyklus fokalků Josefa Istlera, kresby Martina Stejskala, rozsáhlý oddíl Variant a básní nezařazených do sbírek, sedm studií o Effenbergerově básnickém díle, zevrubná ediční poznámka a úplná bibliografie Effenbergerova básnického díla. Kniha patří k nejdůležitějším edičním počinům představujícím dosud skrytou tvář české literatury uplynulých šedesáti let.
Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ (ne jediným) je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí (1978) Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů (Ema je poslána na Blízký východ v krabici deklarované jako Hořické trubičky). Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.
Modely a metody jsou jedním z hlavních Effenbergerových teoretických děl. Jádro nedokončené knihy tvoří studie psané mezi lety 1966–1970, ale jsou do ní zařazeny také texty z poloviny 70. let. Autor rozvíjí a dobově aktualizuje surrealistický světonázor, poskytuje kritiku tehdejší konzumní a masové společnosti a nabízí obrysy surrealistického řešení psychosociální krize. Zároveň tak rozpracovává svou teorii dialektiky intelektu a imaginace a metodologický projekt komplementarity surrealismu, psychoanalýzy a československého strukturalismu.
Knihu k vydání připravil, doprovodil rozsáhlým kritickým komentářem a studií Šimon Wikstrøm Svěrák.
Humanismus je schopnost tvořit; to právě znamená myšlenku „všechnu moc imaginaci!“. Nepředstavuje moc ve starém smyslu toho slova: je to moc přítomná, která nemá nic společného s tím humanismem, který je většinou připraven udusit básníka. Vratislav Effenberger
