Vratislav Effenberger

Vratislav Effenberger (22. dubna 1923, Nymburk – 10. srpna 1986, Praha) byl český Teoretik, básník, prozaik, dramatik a esejista. Narozen v rodině stavebního inženýra. Za krize otcův stavební podnik zkrachoval (1931) a rodina se 1932 přestěhovala do Prahy. Zde v letech 1938–1939 absolvoval English Institute, za války Státní průmyslovou školu, obor chemie. Po maturitě (1944) byl zaměstnán v Baalfilmu (výroba reklamních filmů), od roku 1946 v Čs. filmovém ústavu. Po válce studoval při zaměstnání Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství a zároveň dějiny umění a estetiku na FF UK (absolvoval 1948). 1947 spolu s Karlem Teigem, Karlem Hynkem aj. znovuobnovil čs. surrealistickou skupinu. Od počátku 50. let mohl být zaměstnán pouze v dělnických profesích (mj. do 1966 v Podzemním zplynování uhlí v Březnu u Chomutova). Od 1967 externě spolupracoval s Čs. filmovým ústavem (zde se podílel na výzkumu proměn filmového vyjadřování v dějinách české kinematografie) a s Výzkumným ústavem filmové techniky, od srpna 1968 byl zaměstnán ve Filozofickém ústavu ČSAV (CSc. 1969 za soubor prací Realita a poezie). 1970 byl propuštěn. 1971–1977 evidován jako překladatel Pražské informační služby, od podpisu Charty 77 mohl být opět zaměstnán pouze jako dělník a pracoval jen pod cizím jménem. Vratislav Effenberger byl vůdčí osobností surrealistické skupiny a to nejen po teoretické stránce, ale i po stránce organizační. V roce 1969 redigoval ineditní surrealistický časopis Analogon. Kolem roku 1968 publikoval v celé řadě novin a časopisů zabývajících se literaturou, divadlem a výtvarným uměním. Effenberger patřil ke klíčovým postavám Surrealistické skupiny v Československu a po smrti Karla Teigeho se stal jejím vůdčím teoretickým a organizačním duchem. V surrealistické kolektivitě spatřoval – byť s vědomím její výlučnosti – mikrokosmos mezilidských vztahů a inspirací, jenž může „na rubu dějin“ uchovat a rozvíjet autenticitu lidského životního projevu. Zpočátku surrealismus považoval za vyvrcholení avantgardních hnutí a zdůrazňoval jeho historickou a vývojovou determinovanost. Zároveň však v kritické analýze Bretonových a Teigeho koncepcí hledal inspirativní zdroje pro nové tvůrčí (objektivní poezie) a teoretické (surrealistická negace negace) myšlení. Během tohoto procesu přehodnocování surrealismu však posléze dospěl k přesvědčení o regeneračních schopnostech surrealistické myšlenky a rozpracoval originální koncept surrealistické fenomenologie imaginace. V jeho pojetí podvratná moc imaginace nemířila proti autoritě rozumu, spíše měla nastavovat reálné zrcadlo hroutícímu se vědomí, být obrazem jeho ubohosti a umožnit změnu krize vědomí ve vědomí krize. V otázkách vývoje byla Effenbergerovi vždy bližší analýza toho, co jest, než perspektivní průhled do budoucnosti, diktovaný imperativem touhy. Za základní aktivizační prvek poznání a podstatu dialektiky považoval skepsi, jež je schopna odhalovat falešné naděje. Effenbergerovu za jeho života sporadicky publikovanou poezii charakterizuje postupný přesun autorova zájmu od automatického textu, v němž ještě doznívá surrealistické období předválečné, směrem ke zkoumání a rozvoji kritických funkcí imaginace. Podobný posun lze sledovat i v proměnách Effenbergerových divadelních her, pantomim, a především tzv. pseudoscénářů (Surovost života a cynismus fantazie), které současný stav vědomí člověka reflektují se značnou dávkou sarkasmu, cynismu a černého humoru. Syn Jakub (* 1964) je básník, fotograf a scénárista. Velká část jeho tvorby vyšla pouze samizdatem, nebo je ještě nezpracovaná ve formě rukopisů.