Miguel Sáenz Knihy

Příběh o tlouštíkovi Bastiánovi, nesmělém a všemi spolužáky vysmívaném chlapci, „synovi nikoho“, zavede čtenáře do zvláštního světa. Je jím Fantázie a Bastián se do ní dostane skrze stránky neméně zvláštní knížky. Spolu s chlapcem Átrejem – „synem všech“ – prožije na Veliké Cestě Hledání četná dobrodružství. Nejednou se ocitne v nebezpečí, stane se z něj hrdina a zmoudří. Nakonec se vrátí tam, kde je jeho místo – mezi lidi. Nekonečný příběh byl několikrát zfilmován.

Wittgensteinův synovec bývá přiřazován k autobiografickým románům Thomase Bernharda (1931–1989), ale vlastně už jeho podtitul odkrývá, že je spíše svědectvím o hlubokém přátelství dvou mužů, z nichž jeden je postižen těžkou plicní chorobou a druhý závažným duševním onemocněním. Pouto, které se zrodilo při jedné vášnivé diskusi nad Haffnerovou symfonií, je vlastně zoufalou obranou proti nepopsatelné mašinerii vezdejšího světa a zvrhlosti byrokratických a státních pravidel. Bernhardův přítel Paul Wittgenstein (1907–1979), synovec slavného filozofa a neméně proslulého klavíristy, sice nikdy žádnou práci nevydal, ale pro autora byl přesto velkým filozofem života stejně jako pozoruhodným znalcem hudby, jehož pravým dílem byl však jen vlastní bohatý život. Paul Wittgenstein, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozházel a rozdal chudým a neznámým lidem, sám odešel ze světa v naprosté bídě a ponížení. Tento „génius bez výsledků“, známý jako jachtař, tanečník a nadšený znalec operních děl, který od svého třicátého pátého roku trávil hodně času na klinikách pro duševně nemocné, byl pro Bernharda jednou z nejbližších lidských bytostí; člověkem, který s ním sdílel vášnivost i rozpornost lidských soudů i důsledně ironický odstup od koloběhu groteskních rituálů moderních společností.

Román Plechový bubínek (1959), který Grasse přes noc proslavil po celém světě, je koncipován jako příběh jednoho hrdiny. Na začátku 50. let zaznamenává Oskar Matzerath v Léčebném a zaopatřovacím ústavu běh svého života od začátku století až do doby adenauerovského Německa. Tento infantilní vypravěč se se svým plechovým bubínkem pohybuje mimo tradiční morálku, a právě proto se nakonec jeví jako jediný zdravý ve světě lži a zločinu. Dílo šokovalo své první čtenáře otevřeností a bezohledností, zároveň však otevřelo poválečnému německému románu cestu ke světovosti a svému hrdinovi zajistilo významné místo v moderní mytologii. Dotisk ISBN 978-80-7108-219-4 (rok 2009)

Günter Grass na prahu osmdesátky předkládá autobiografii, která se umělecky komponuje a stylizuje, neustále oscilující mezi autentickým dokumentem a fikcí. Otevřeně přiznává, že vzpomínání, i při nejupřímnější snaze o pravdivost, je vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou reprodukcí. Autor revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů, jako by obracel směr uměleckého procesu. Zatímco dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho příběhy a postavy vznikaly, s přiznanou nejistotou. Výsledkem je umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami a pointovanými příběhy, které zároveň slouží jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil. Tyto hodnoty byly po vydání překryty diskusemi zaměřenými na Grassovo pozdní přiznání, že byl jako dobrovolník přidělen k divizi SS. Nezaujatý čtenář však zjistí, že to není jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.

Dcera královského páru Hekabé a Priama, kterou Apollón obdařil schopností věštit, ale i kletbou, že jí nikdo nebude věřit, čeká před Lví branou v Mykénách na smrt – svou i svých dětí. V podání Christy Wolfové to však není postava tragická. Tváří v tvář smrti promlouvá řečí nadčasovou o lidských problémech, které jsou dnes přinejmenším stejně aktuální jako v mytických dobách trojské války.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. Jde o rozsáhlý fragmentární útvar, který měl být pravděpodobně součástí většího románového celku. Navzdory tomu je tato novela uzavřeným a samostatným textem, který obsahuje pro autora charakteristická témata, jako např. potřeba tvořit a zároveň nemožnost tvořit, všudypřítomná tragikomičnost, stejně jako stylistické prvky a vyprávěcí techniky, jimiž se vyznačuje Bernhardovo vrcholné tvůrčí období. Novela má zároveň výrazné autobiografické rysy. Osmadvacetiletý autor tu ve zkratce vyslovuje vše, co se ho bytostně dotýkalo a čím trpěl jako opuštěný mladý muž po těžkém plicním onemocnění, z něhož vyvázl takřka jen zázrakem.