Miguel Sáenz Pořadí knih (chronologicky)

Úspěšný román německého, v Gdaňsku narozeného prozaika, básníka a dramatika. Životní historie třicetiletého muže trpasličího vzrůstu s hrbem a nadměrně velkou hlavou, jakéhosi filozofujícího blázna, který jako chovanec psychiatrické léčebny bubnuje na plechový bubínek, někdejší svou hračku, a takto si vyvolává vzpomínky na svůj dřívější život. Autor pohledem tohoto skřeta (který je např. přesvědčen, že muž normální výšky trpí vedle něho komplexem velikosti) podává krvavou grotesku dnešního světa a zejména pak karikující obraz německé historie posledních desetiletí. Kritika označuje dílo za největší román poslední doby.

Günter Grass na prahu osmdesátky předkládá autobiografii, která se umělecky komponuje a stylizuje, neustále oscilující mezi autentickým dokumentem a fikcí. Otevřeně přiznává, že vzpomínání, i při nejupřímnější snaze o pravdivost, je vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou reprodukcí. Autor revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů, jako by obracel směr uměleckého procesu. Zatímco dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho příběhy a postavy vznikaly, s přiznanou nejistotou. Výsledkem je umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami a pointovanými příběhy, které zároveň slouží jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil. Tyto hodnoty byly po vydání překryty diskusemi zaměřenými na Grassovo pozdní přiznání, že byl jako dobrovolník přidělen k divizi SS. Nezaujatý čtenář však zjistí, že to není jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.

Dcera královského páru Hekabé a Priama, kterou Apollón obdařil schopností věštit, ale i kletbou, že jí nikdo nebude věřit, čeká před Lví branou v Mykénách na smrt – svou i svých dětí. V podání Christy Wolfové to však není postava tragická. Tváří v tvář smrti promlouvá řečí nadčasovou o lidských problémech, které jsou dnes přinejmenším stejně aktuální jako v mytických dobách trojské války.

Kniha je velkou klasikou mezi německými knihami. Není to kniha jen pro děti. Odborníci se nemůžou shodnout, zda se jedná o román či o pohádku, zda je to fantasy či není. To však není důležité. Důležité je to, že v této knize si najde své téměř každý. Michael Ende dokázal ve svých dílech ztvárnit realitu i fantazijní svět. Do češtiny byla kromě Nekonečného příběhu přeložena i kniha Děvčátko Momo, která za Nekonečným příběhem rozhodně nezaostává. Nutno upozornit, že Michael Ende radikálně nesouhlasil s tím, jakým způsobem byl natočen film, neboť film zcela nevystihl to, co chtěl Ende knihou říci. O dalších dílech ani nemluvě. Kniha začíná tím, že se Bastián dostane ke tajuplné knize a ukryje se s ní na půdu školy. Zde začíná příběh reálného světa. Text knihy je psán červeně. Jakmile se přeneseme s Bastiánem do světa Fantázie (jak je v knize psáno), text se změní na černou barvu (v něm. originále někdy zelená). Podle těchto barev můžeme v knize sledovat, v jakém světě se právě nacházíme. Za nedlouho však tyto světy začnou splývat......

Wittgensteinův synovec bývá přiřazován k autobiografickým románům Thomase Bernharda (1931–1989), ale vlastně už jeho podtitul odkrývá, že je spíše svědectvím o hlubokém přátelství dvou mužů, z nichž jeden je postižen těžkou plicní chorobou a druhý závažným duševním onemocněním. Pouto, které se zrodilo při jedné vášnivé diskusi nad Haffnerovou symfonií, je vlastně zoufalou obranou proti nepopsatelné mašinerii vezdejšího světa a zvrhlosti byrokratických a státních pravidel. Bernhardův přítel Paul Wittgenstein (1907–1979), synovec slavného filozofa a neméně proslulého klavíristy, sice nikdy žádnou práci nevydal, ale pro autora byl přesto velkým filozofem života stejně jako pozoruhodným znalcem hudby, jehož pravým dílem byl však jen vlastní bohatý život. Paul Wittgenstein, potomek jedné z nejbohatších rakouských rodin, který svůj majetek doslova rozházel a rozdal chudým a neznámým lidem, sám odešel ze světa v naprosté bídě a ponížení. Tento „génius bez výsledků“, známý jako jachtař, tanečník a nadšený znalec operních děl, který od svého třicátého pátého roku trávil hodně času na klinikách pro duševně nemocné, byl pro Bernharda jednou z nejbližších lidských bytostí; člověkem, který s ním sdílel vášnivost i rozpornost lidských soudů i důsledně ironický odstup od koloběhu groteskních rituálů moderních společností.

Bernhardova novela Na výšinách vyšla knižně poprvé v roce 1989, avšak autor ji začal psát už v roce 1957, a patří tedy k jeho nejranějším prózám, resp. textům na pomezí poezie a prózy. Jde o rozsáhlý fragmentární útvar, který měl být pravděpodobně součástí většího románového celku. Navzdory tomu je tato novela uzavřeným a samostatným textem, který obsahuje pro autora charakteristická témata, jako např. potřeba tvořit a zároveň nemožnost tvořit, všudypřítomná tragikomičnost, stejně jako stylistické prvky a vyprávěcí techniky, jimiž se vyznačuje Bernhardovo vrcholné tvůrčí období. Novela má zároveň výrazné autobiografické rysy. Osmadvacetiletý autor tu ve zkratce vyslovuje vše, co se ho bytostně dotýkalo a čím trpěl jako opuštěný mladý muž po těžkém plicním onemocnění, z něhož vyvázl takřka jen zázrakem.