Miguel Sáenz Pořadí knih (chronologicky)

Günter Grass na prahu osmdesátky předkládá autobiografii, která se umělecky komponuje a stylizuje, neustále oscilující mezi autentickým dokumentem a fikcí. Otevřeně přiznává, že vzpomínání, i při nejupřímnější snaze o pravdivost, je vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou reprodukcí. Autor revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů, jako by obracel směr uměleckého procesu. Zatímco dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho příběhy a postavy vznikaly, s přiznanou nejistotou. Výsledkem je umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami a pointovanými příběhy, které zároveň slouží jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil. Tyto hodnoty byly po vydání překryty diskusemi zaměřenými na Grassovo pozdní přiznání, že byl jako dobrovolník přidělen k divizi SS. Nezaujatý čtenář však zjistí, že to není jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.

Dcera královského páru Hekabé a Priama, kterou Apollón obdařil schopností věštit, ale i kletbou, že jí nikdo nebude věřit, čeká před Lví branou v Mykénách na smrt – svou i svých dětí. V podání Christy Wolfové to však není postava tragická. Tváří v tvář smrti promlouvá řečí nadčasovou o lidských problémech, které jsou dnes přinejmenším stejně aktuální jako v mytických dobách trojské války.

Příběh o tlouštíkovi Bastiánovi, nesmělém a všemi spolužáky vysmívaném chlapci, „synovi nikoho“, zavede čtenáře do zvláštního světa. Je jím Fantázie a Bastián se do ní dostane skrze stránky neméně zvláštní knížky. Spolu s chlapcem Átrejem – „synem všech“ – prožije na Veliké Cestě Hledání četná dobrodružství. Nejednou se ocitne v nebezpečí, stane se z něj hrdina a zmoudří. Nakonec se vrátí tam, kde je jeho místo – mezi lidi. Nekonečný příběh byl několikrát zfilmován.

Anotar, utilizar la falta de consideración hacia todo y, por consiguiente, también hacia sí mismo: se podría ser el lema que encabezara este libro, un gran poema en forma de relato. Partiendo de innumerables retazos de pensamiento, observaciones y alusiones, Thomas Bernhard esboza una verificación del mundo y de sí mismo cuyo objetivo es el conocimiento: Me preparo para mí mismo; todo esto no es más que una preparación para mí mismo . Entretejidos, hay jirones de un fin de semana en un hostal que 'el cronista de tribunales' visita para encontrarse allá con 'la señorita'. Aparecen otros personajes: el hostelero, el jardinero, el chófer, la cantante, los asilados del vecino manicomio, pero también la voz del catedrático, a quien el amor ha precipitado en la infelicidad, o la figura de la judía, a quien atormenta el vecino. Entre esos seres - repelido por ellos, pero atraído también, una y otra vez - vive el narrador. Sin embargo, en realidad su única compañía es su perro, que está alrededor de él, con él, dentro de él. Sorprende ver con qué claridad pueden encontrarse ya casi todos los elementos de la imaginación de Thomas Bernhard en este libro, escrito antes de Helada . Por añadidura, su autor se muestra abierto, delicado y vulnerable hasta tal punto, que tal vez pudiéramos llamarlo su obra más personal.