Rudolf Mertlík Knihy

Francois Villon je jméno, jímž podpisoval ve Francii v 15. století své verše básník, jehož skutečné příjmení toliko hádáme. Byly to verše buřičské a rebelantské, psané jazykem neučesaným a slovy nevybíravými. Znala je pařížská chudina i vysocí hodnostáři, znali je studenti i pařížští měšťané. Jedni je přijímali s bouřlivým nadšením, druhé popouzely k nepříčetnosti. Byl v nich skutečný život, nebyla to uhlazená dvorská poezie, na jakou byly choulostivé uši Paříže zvyklé. Byl v nich osud štvance, pronásledovaného a vězněného, rváče se životem i opuštěného milence. A tyto verše se staly Jarmile Loukotkové východiskem k široce rozvrženému románu, v němž před očima čtenáře ožije Paříž básníkova mládí, Paříž studentů, šlechtických paláců i vykřičených krčem, kde všude byl Villon doma, kde uměl vždy stejně obratně šermovat ostřím slova i dýky se svými soky v lásce a s královskými biřici. Studentské bitky, útěk z Paříže, vězení, toulky Francií – to vše se střídá v pestrém kolotoči Villonova života, který v daných podmínkách nemohl být ničím jiným než tragédií.

Obsáhlý soubor starých řeckých bájí, pověstí a mýtů, citlivě přetlumočený znalcem antického kulturního odkazu, nás zavádí do světa řeckých bohů, hrdinů a králů, jejichž osudy se staly nevyčerpatelným zdrojem inspirace evropského umění. Řecké pověsti jsou doplněny nejznámějšími bájemi z římských dějin o Herculovi, Aeneovi, Romulovi a Removi aj. Druhé vydání autor rozšířil o vyprávění z řeckých dějin.

Homérovy eposy tvoří jeden ze základů evropské vzdělanosti, ocitly by se v seznamu pěti nejdůležitějších literárních děl evropské kultury, a to na místech předních. Opětovné vydání, tentokrát v kapesní a lacinější formě - díky velkorysé subvenci sponzora - poskytne dorůstajícím generacím studentů a badatelů praktické vydání k soustavnému studiu. Překlady, které nepocházejí od Otmara Vaňorného, většinou postrádají číslování veršů a pro badatelské a studijní použití jsou nepoužitelné. Naše vydání při dostupné ceně spojuje i zřetel použitelnosti v odborném kontextu. Překlad Otmara Vaňorného se svým nádechem archaičnosti je zatím nepřekonaným přetlumočením Homérových eposů.

Výbor z antické poezie sestavený a přeložený z řeckých a latinských originálů Rudolfem Mertlíkem.

Překladatel R. Mertlík zpřístupnil v této knížce českému čtenáři nejživotnější část středověké latinské literatury, jejímž zdrojem byl na poč. 12. stol. středověký universitní student, nejvzdělanější člen tehdejší společnosti.

Antická knihovna publikuje postupně ve třech svazcích výbor nejznámějších a nejpozoruhodnějších románů, který poskytne výstižný přehled starověké řecké románové tvorby a rozvoje žánru od jeho počátků až do zlomu antiky. Těžištěm prvního svazku je v souladu s jeho názvem román milostný a dobrodružný, reprezentovaný nejstarším úplně zachovaným románem Charitónovým Příběhy Chairea a Kallirhoy, proslulými Efeskými příběhy čili Vyprávěním o Anthei a Habrokomovi od Xenofonta Efeského a dále řadou ukázek z románů dochovaných neúplně či v převyprávěních čili digestech. Dále je ve svazku zastoupen fantasticko-utopický román Theopompa z Chiu a jiných autorů, včetně slavných Slunečních ostrovů od Iambúla, pozoruhodný román v dopisech Spiknutí proti tyranovi od Chiona z Hérakleie a ukázky dalších oblíbených děl.

Latinsky psané satiry měly od doby středověku do stol. 18. (takový rozsah má náš výbor) zvláště vděčný předmět pro svou útočnost: církev, která se odchýlila od svého poslání náboženského a stala se mocí světskou. Její představitelé, od papeže až po drobné kněžstvo, ve své hrabivosti a lakotě, rozmařilém a nevázaném životě defilují tak zde v nejrůznějších zesměšňujících literárních projevech: parodiích otčenáše či katechismu, dialozích učených i neučených, fiktivních dopisech, útočných verších a j. Vedle hodnotných satir anonymů jako byly na př. "Dopisy tmářů", objevují se ve výboru známá jména: Poggio Braciolini, Ulrich v. Hutten, humanista Erasmus Roterdamský - i náš josefinský Ignác šl. Born.

Souborné vydání milostné poezie Ovidiova mládí. Mluví ke každému srdci a žádné nezarmoutí. V nové době překonal Ovidius i slávu Homérovu. Vydává se a čte na celém světě. Splnila se jeho předpověď, že bude žít v slávě po všechny věky. Za hranici své proslulosti si básník určil rozsáhlou říši římskou. V tom se však mýlil. Jeho dílo oslňuje svou krásou nejen celou Evropu (tedy nejen národy, kam sahala římská veleříše) – Ovidia znají ve všech světadílech a jeho nevšednímu umění se obdivují vědci, básníci, mistři štětce i dláta i okouzlení čtenáři. Římská lyrika i římská epika dosáhla právě v díle Ovidiově svého vrcholu.

Nový překlad životního díla Publia Vergilia Marona (70– 19. př. n. l.), hrdinského eposu, který tvoří jeden z vrcholů římské literatury. Slavný básník v postavě bájného Aenea ztělesnil římský ideál osobní dokonalosti a epos líčící jeho dramatické osudy představuje základní mýtus o vzniku římského národa a říše – v proslulé podsvětní scéně je prorokována římská budoucnost a velikost až do panování císaře Augusta. Příběh navazuje na děj Homérovy Iliady: po dobytí Tróje vynesl Aeneas z hořícího města na zádech svého otce Anchísa a zachránil i svého syna Askania. Jeho posláním je založit jinde novou Tróju. Po dramatickém putování Středozemím, jehož nejznámější epizodou je tragicky ukončený milostný vztah s kartáginskou královnou Didonou, dorazí do Itálie, podstoupí těžký boj s vládcem kmene Rutulů Turnem a sňatkem s Lavinií, dcerou krále Latinů, získá vládu nad Latiem, územím, na němž později vznikne Řím. Aeneis byla bohatým zdrojem inspirace pro nespočet výtvarných, hudebních i literárních děl od antiky až téměř do současnosti. Přeložil Rudolf Mertlík na základě překladu Otmara Vaňorného; doslov napsal Martin C. Putna.

Společné vydání dvou slavných děl největšího humanistického učence 16. století. Chvála bláznivosti, v dřívějším překladu Chvála bláznovství, je vrcholné dílo holandského humanisty Erasma Rotterdamského z roku 1509, kterým vytvořil satiru na poměry ve společnosti. Hlavním poselstvím knihy je autorova domněnka, kterou čtenáři předává prostřednictvím vypravěčky, bohyně Bláznivosti, že veškeré štěstí v životě pochází výhradně od bláznivosti. V celé knize pak spisovatel tuto svoji teorii dále rozvíjí, přičemž jednotlivé kapitoly věnuje určitým okruhům lidí, např. hráčům, zamilovaným atp. Bohyně nám také v textu představuje sebe samu, pochází z ostrova Blaženost (paralela s Morovou Utopií), kde nikdo nepracuje a kde se žije v naprosto ideální společnosti. Poukazuje též na nejšťastnější stádia v lidském životě, za něž považuje bezstarostné dětství a stáří, kdy už na nic nemyslíme. Chvála bláznivosti byla sepsána v domě Thomase Mora, 1. část knihy je dokonce tomuto spisovateli, filosofu a autorovu příteli věnována; můžeme zde také vysledovat shodné prvky mezi Utopií a tímto textem. Kniha byla do češtiny přeložena nejprve v 16. století Řehořem Hrubým z Jelení, v roce 1912 pak Rudolfem Mertlíkem. Existují dvě verze překladu knihy, její druhý název je Chvála bláznovství. Ten je však považován za chybný, jelikož antropomorfní bohyně byla ženského rodu.