Hanka Václav
Václav Hanka byl básník, filolog, jazykovědec a národní buditel.
Václav Hanka se narodil do rodiny rolníka a hostinského. Zpočátku bylo jeho vzdělání zanedbáváno, teprve v roce 1804 začal studovat gymnazium v Hradci Králové. Byl velmi nadaný a tak v roce 1809 odešel po absolvování gymnázia na pražskou univerzitu. Na filosofii v Praze se seznámil s česky uvědomělými studenty a společně navštěvovali soukromé přednášky Josefa Dobrovského, jehož se stal žákem. Roku 1813 odjel do Vídně studovat práva. Lákala ho také práce novinářská a tak se seznámil s vydavatelem Vídeňských novin Janem Nepomukem Hromádkou. Seznámil se také se slovinským slavistou Bartolomějem Kopitarem.
V roce 1819 se Václav Hanka stal úředníkem nově vzniklého Musea Království českého a o dva roky později, v roce 1821, i jeho bibliothekářem. Ve své funkci rozšířil sbírky o mnoho cenných rukopisů a tisků. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná. Od roku 1848 ještě Václav Hanka přednášel na Karlově universitě staroslověnštinu a ruštinu.
Václav Hanka byl členem České královské společnosti nauk, členem mnoha zahraničních universit a učených společnosti. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace.
Ve své době byl Václav Hanka jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti. Byl považován za výborného znalce slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval rozsáhlé písemné i osobní styky s jazykovědci a slavisty z různých slovanských zemí a velmi se zasloužil o jejich vzájemnou spolupráci. Slovanství bylo u Václava Hanky spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carovi i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií.
Na doporučení Josefa Dobrovského začal vydávat Václav Hanka v letech 1817-24 staročeské literární památky pod názvem Starobylá skládanie. Tato činnost však byla znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů.
S vydáváním starých literárních památek souvisí i "činnost", která Václava Hanku nejvíce "proslavila". Šlo o padělání starých rukopisů. V září 1817 "nalezl" ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové Václav Hanka rukopis básní, jejichž původ byl kladen do 13. století. Rukopis Královehradecký, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil obrovský ohlas a postupně byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento "nález" nebyl ojedinělý. Již v předcházejícím roce "nalezl" Hankův přítel, básník J. Linda milostnou píseň, údajně ze 13. století, nazvanou Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818 "byl objeven" na zámku v Zelené Hoře u Nepomuku tzv. Rukopis zelenohorský, obsahující rozsáhlou epickou báseň Libušin soud. Ta měla údajně pocházet dokonce z 10. století. Postupně následovaly další, již méně významné "objevy".
Česká veřejnost přijala oba slavné rukopisy s nadšením jako doklad starobylosti české kultury. Později však, zejména v tzv. rukopisných bojích 80. let 19. století, byla prokázána jejich nepravost. Pokusy obhajovat pravost a původnost Rukopisů se objevovaly i v dalším období. Nejnovější výzkumy potvrdily, že jde o padělky. Za jejich autory jsou považováni Hanka a Linda, Hanka pak i za písaře a organizátora "nálezů". Objevení Rukopisů založilo Hankův věhlas a slávu doma i ve světě. Veřejné označení za padělatele koncem 50. let však ztrpčilo poslední léta jeho života. Prokázání nepravosti Rukopisů pak vedlo k Hankovu odsouzení, které mnohdy přehlíželo i kladné stránky jeho činnosti.
Padělání starých rukopisů souviselo s tehdejším romantickým chápáním vlastenectví. Bylo však spojeno i s charakterovými vadami Vácalav Hanky. Toužil po slávě a uznání, byl znám svým samolibým velikášstvím a malichernou ctižádostí. Tyto vlastnosti se potom mimo jiné projevily i v nečestném chování, pomluvách a intrikách Václava Hanky vůči osobostem, jakými byli Dobrovský, Palacký, Šafařík nebo Čelakovský.
Václav Hanka zemřel v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově.