Monika Zgustová Pořadí knih

Originally published in Spanish, this book explores themes of identity and existentialism through a gripping narrative. It delves into the complexities of human relationships and the struggles of navigating personal demons. The story is set against a backdrop that enhances its emotional depth, inviting readers to reflect on their own experiences and choices. With rich character development and a thought-provoking plot, it offers a unique perspective on the challenges of modern life.

Milena Jesenská byla nadaná překladatelka, novinářka, feministka a humanistka. A také blízká přítelkyně Franze Kafky. Román líčí její nevšední život ve čtyřech kapitolách: Cizinka, Překladatelka, Novinářka a Trestankyně. Milena byla součástí intelektuální elity, která se scházela ve vídeňských kavárnách, spolu s Musilem, Krausem, Werfelem a Brochem, i členkou odboje, když nacistická vojska napadla Československo. Bouřila se proti tradičnímu řádu, který jí chtěl vnutit nejdříve otec a posléze manžel, proti druhotné roli přisuzované ženám v redakcích novin i v prostředí práce. V poslední kapitole, ve které ji sledujeme v ženském koncentračním táboře v Ravensbrücku, se Milena seznamuje s Margarete Buberovou-Neumannovou, německou novinářkou, s níž ji bude pojit důvěrné pouto. Na základě písemností, článků a dopisů, které se od Mileny dochovaly, a svědectví těch, kdo ji znali, rekonstruuje Monika Zgustová život této statečné a mimořádné osobnosti. Nakladatelská anotace. Kráceno.

KOBIETY, KTÓRE OKRADZIONO Z ŻYCIA Jelena jest pielęgniarką i codziennie patrzy na umierających w osamotnieniu więźniów. Nie chce ulec kierownikowi lazaretu, więc za karę trafia do kopalni. Od teraz towarzyszy jej ciemność i ból. Przez 10 lat. Janina z Wołynia pracuje przy wycince drzew. Ciągle jest głodna i zmarznięta. Po uwolnieniu razem z rodzicami i rodzeństwem tuła się po górach i pustyniach. Do domu nie wraca nigdy. Walentynę zabrano od córki i uwięziono. Przenoszono z obozu do obozu. Pewnego dnia mróz i wyczerpanie stają się już nie do zniesienia – Walentyna próbuje się otruć. Cudem zostaje odratowana – tylko po to, by dalej cierpieć. Całe życie było przed nimi. Niesłusznie skazane i wyrwane ze swoich światów, trafiły do piekła z lodu. Na końcu świata, gdzie szczęście nie istniało, walczyły o przetrwanie.

Příběh Jany, narozené v Praze, která kvůli pronásledování komunistickým režimem opouští s manželem a dvěma dětmi svou zemi a začíná nový život ve Spojených státech. Monika Zgustová v novém bilančním románu literárně skvěle přetavuje těžká témata rodiny a emigrace na pozadí dějin dvacátého století. Ohlíží se jemným, nostalgickým jazykem, krystalicky čistým. Jako by vypravěčka se čtenářem zvolna upíjela čaj provoněný jasmínem, vedla ho zákrutami svého života a sdílela údiv nad světem. Sáhla do osobních dramat, popsala onu tragédii, kterou lidem škodolibě nachystala příroda a jmenuje se rodina. Příroda sváže vlákna citlivého srdce a napojí ho na lidi, kteří si jdou bytostně na nervy. Usadí lidi s rozdílným citem a smýšlením v rodinných hnízdech, kde se mísí intimní blízkost a nepřekonatelný odpor. Především vzorec vztahů matek a dcer je zrcadlo. Stojí si v cestě, vzduchem jiskří konkurenční boj; bojují o přízeň patriarchy rodinného krbu. Osud, který s námahou sotva unesou, ale unést musejí.

Před třiceti lety rodina musela uprchnout před totalitou a „normalizací“. Od té doby je vztah jejích členů poznamenán vším, co exil navždy zlomil. V průběhu let si všichni znovu vybudovali své životy, i když na různých kontinentech, s vědomím, že nejsou odnikud. Vzdálenost, málo času, který spolu sdílejí, a rozdílná realita, v níž žijí, jejich pouta oslabily. Když dcera letí přes oceán, aby se možná naposledy setkala se svou matkou, přezkoumává životy obou a hledá pochopení. A po příletu ji čeká ještě nejedno překvapení, které ukáže, že konec života může být tím nejintenzivnějším, nejhlubším a nejkrásnějším okamžikem, jaký lze prožít.

Named a Notable Translated Book of the Year by World Literature Today A poignant and unexpectedly inspirational account of women’s suffering and resilience in Stalin’s forced labor camps, diligently transcribed in the kitchens and living rooms of nine survivors. The pain inflicted by the gulags has cast a long and dark shadow over Soviet-era history. Zgustová’s collection of interviews with former female prisoners not only chronicles the hardships of the camps, but also serves as testament to the power of beauty in face of adversity. Where one would expect to find stories of hopelessness and despair, Zgustová has unearthed tales of the love, art, and friendship that persisted in times of tragedy. Across the Soviet Union, prisoners are said to have composed and memorized thousands of verses. Galya Sanova, born in a Siberian gulag, remembers reading from a hand-stitched copy of Little Red Riding Hood. Irina Emelyanova passed poems to the male prisoner she had grown to love. In this way, the arts lent an air of humanity to the women’s brutal realities. These stories, collected in the vein of Svetlana Alexievich’s Nobel Prize-winning oral histories, turn one of the darkest periods of the Soviet era into a song of human perseverance, in a way that reads as an intimate family history.

Monika Zgustová v díle na pomezí románu a literatury faktu Oblečené k tanci na sněhu zachycuje autentická svědectví devíti „silných, vnímavých a statečných“ žen, které se dostaly do spárů jednoho z nejděsivějších totalitních režimů lidských dějin, a přece se nezlomily a dokázaly se vrátit do alespoň zčásti normálního života. Zgustové hrdinky líčí nejen své děsivé zkušenosti s prostředím stalinských lágrů, ale také strázně onoho „návratu do civilu“, jenž byl nejednou stejně nesnadný jako pobyt v místech s běžným lidským životem skoro neslučitelných. Všechny se shodnou na tom, že přežily zejména díky skutečnosti, že se upnuly na literaturu a poezii a nalezly krásu i ve zcela odlidštěných podmínkách a že jim pobyt v táborech pomohl si uvědomit, jaké hodnoty jsou skutečně důležité. Drásavému tématu navzdory je kniha oslavou života a vyznívá pozitivně v tom smyslu, že i takto drastickou zkušenost je možné přežít.

Jméno Nabokov znají všichni, hlavně díky Lolitě. Považujeme ho za klasika moderní literatury, jeho díla tvoří kánon – a také kult. Monika Zgustová přibližuje čtenářům jeho osobnost spisovatelskou, ale také lidskou. V novele Revolver v kabelce sledujeme spisovatele v Cannes roku 1937, kdy váhal mezi dvěma ženami, sledujeme ho ve švýcarském Montreux o čtyřicet let později, v roce jeho smrti. Ve dvou životních etapách pozorujeme jeho manželku Veru, která Vladimira přežila o čtrnáct let. Zgustová píše jeho portrét s lehkostí, grácií a suverenitou – a rovněž s úctou vůči Nabokovově dílu.

Mé jméno je Světlana Allilujevová. Narodila jsem se 28. února 1926. Můj otec zemřel roku 1953. Jmenoval se Josif Stalin. Jediná dcera sovětského diktátora měla až neuvěřitelný osud. V šestnácti se zamilovala do židovského lékaře, kterého její otec poslal do gulagu. Roku 1963 se vášnivě zamilovala do indického komunisty, a když si po jeho smrti prosadila, že s jeho popelem odjede do Indie, požádala na ambasádě USA o politický azyl. V Americe zbohatla na své slavné knize Dvacet dopisů příteli, o všechno ji ale obrala náboženská sekta. Musela se skrývat nejen v USA, ale i v Eropě. Zemřela roku 2011 ve Wisconsinu. Biografický román Moniky Zgustové je originální, napínavý a plný zvratů.

La jove russa Vàlia i el marine nord-americà Bill mantenen una relació amorosa que el 1945, amb la fi de la guerra, s'estronca sobtadament. Bill desapareix sense donar cap explicació i, més endavant, Vàlia és acusada d'espionatge per les autoritats soviètiques. Separada de la mare i de la filla de dos anys, Vàlia busca forces en l'amistat amb altres preses i en la pràctica del teatre per suportar tants anys al gulag. Quan finalment recupera la llibertat, toparà amb una filla que amb prou feines coneix, i amb Bill, ara un científic reconegut als Estats Units. La nit de Vàlia és la història dramàtica i esperançada d'un gran amor enfrontat a les adversitats de la Història. Monika Zgustova va conèixer l'autèntica Vàlia, fa pocs anys, en un pis als afores de Moscou.