Jan Konůpek Pořadí knih

Publikace se zabývá specifikami architektury na území dnešního Karlovarského, Ústeckého a Libereckého kraje od poloviny 19. století až po konec druhé světové války, tedy v období, kdy tato část česko-německého pohraničí byla osídlena českými Němci a tvořili zde německy hovořící architekti. Toto území bylo vnímáno jako specifické nejen k jazykově českým oblastem, vůči kterým se primárně vymezovalo, ale i k ostatním regionům českých zemí, v nichž převažovalo německy hovořící obyvatelstvo. Kniha tak sleduje, nakolik se tato specifika odrazila v místní architektonické tvorbě a zda lze skutečně mluvit o svébytném architektonickém projevu. A pokud ano, v čem jeho specifika spočívají a jak vznikla? Jsou skutečně odrazem „národního ducha“ zdejších obyvatel, či takto mají „pouze“ působit? S trochou nadsázky lze danou problematiku shrnout do badatelské otázky po specifikách architektury „českých Němců“ v „německých Čechách“. Cílem práce bylo rovněž připomenout dílo místních německy mluvících architektů a stavitelů, jejichž tvorba byla po léta neprávem přehlížena, přesto, že dosud formuje podobu většiny měst pohraničních regionů.

Strhující románový příběh zachycuje korespondenci Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916, autentický dokument z období 1. světové války, který přináší historicky cenné informace o společenském, kulturním a politickém životě. Dílo se vyznačuje literární kvalitou a kultivovaností jazyka, což je v současnosti vzácné. Jan Konůpek, známý symbolista a zakladatel českého literárního a výtvarného sdružení Sursum, odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Následovalo téměř rok a půl každodenní korespondence, jejíž podstatou je milostný vztah, avšak obsahuje také názory na literaturu, výtvarné umění, divadlo, filmy a komentáře k politickým událostem v zemi, jež byla ve válce. Tímto způsobem se soukromá korespondence proměňuje v veřejnou, společensko-kritickou diskusi. Jan Konůpek, ač měl bohaté zkušenosti ve výtvarném umění a byl účastníkem významných událostí, nebyl v té době ještě široce známý. Marie Dadáková, vzdělaná a emancipovaná mladá žena, byla dcerou redaktora časopisu Hospodář. Jejich korespondence vyjadřuje radost ze vzájemného porozumění a shody v zájmech. Přestali si psát v polovině roku 1916, kdy Jan požádal o Mariinu ruku a následně se vzali.

Mabinogi je osm keltských pověstí přeložených z waleštiny, byly zapsány v rukopise ze 14.stol., tzv. Červené knize hergestské (i když jejich jazyková podoba naznačuje mnohem starší původ) a jsou pro keltské národy tím, coje pro seveřany Edda nebo Kalevala, či pro Anglosasy Beowulf - případně pro nás Staré pověsti české s tím rozdílem, že se v nich básnivost keltské imaginace liší ode všeho, co je známo z jiných kulturních oblastí.