Stanislav Jandík

Stanislav Jandík (14. května 1902 Praha – 1. srpna 1970 tamtéž) byl český spisovatel, grafik a redaktor.

Stanislav Jandík se narodil 14. května 1902 v Praze. Jeho otec Stanislav, pekařský dělník, trpěl tuberkulózou, nemohl pracovat v řemesle a živil se nádenickými pracemi. Matka Anna, rozená Lavírová, byla pradlena a posluhovačka. Z pěti bratří čtyři zemřeli ještě v dětství, poslední bratr Karel, kovodělník, zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi.

Stanislav Jandík se vyučil v tiskárně grafikem, pracoval v různých tiskárnách. Byl členem dělnické odborové organizace Grafická beseda, která sídlila v Dělnickém domě v Hybernské ulici v Praze.

Poté byl čtyři roky bez zaměstnání, živil se ilustrováním, návrhy na plakáty, zhotovováním rytin a podobně. Po práci v tiskárně soukromě studoval střední školu – reálku, poté navštěvoval odborné kurzy Umělecko-průmyslové školy v Praze a Školy uměleckých řemesel v Brně. Pracoval jako redakční malíř v časopisech Ruch a Nový lid. Byl členem brněnské Levé fronty, kterou intelektuálně vedl Dr. Bedřich Václavek. Od roku 1931 byl v redakci časopisu Zlín (velké vydání), kam umisťoval články o SSSR, které mu posílal tajemník KSČ František Píšek.

Roku 1935 nastoupil jako redaktor Lidových novin v Praze a začal zároveň pracovat v nakladatelství Volná myšlenka, kde vydal zejména politickou a kulturně historickou práci Masaryk na Valašsku, o jeho boji za poslanecký mandát v roce 1907, kdy proti němu stála nejtemnější reakce, a knihu Železní tovaryši, obsáhlé kritické dílo o Tomáši Baťovi a jeho organizaci práce.

Po příchodu Němců do Československa odešel z novin, aby nemusel sloužit okupantům v tisku, a začal pracovat v nakladatelství Čin v Praze. Tam spolupracoval s Juliem Fučíkem, Dr. Bedřichem Václavkem, Jaroslavem Kratochvílem, prof. dr. Zdeňkem Pírkem a jinými. Rok 1940 byl jedním z jeho nejplodnějších. Vyšly mu hned tři knihy. o T. Baťovi, Petru Augustinu Šlechtovi a Františku Křižíkovi, za jeho dvě statě zařazené do souborného díla Bezručův hlas mu osobním dopisem poděkoval Vladislav Vašek alias Petr Bezruč. [1]

Za druhé světové války se zúčastnil v nekomunistickém protifašistickém odboji. Po květnu 1945 byl činný jako spisovatel. Vydal knihy T. G. M. v Lánech a Za nový řád – lidský a socialistický profil Jana Nerudy, jejichž styl vzbudil živou pozornost kvůli „křišťálově čistému stylu“, jak napsalo v recenzi Národní osvobození.

V roce 1950 vydal knihu Čaroděj houslí o světoznámém houslistovi Janu Kubelíkovi, ve které razil nové cesty reportážní beletrie. V roce 1950 také vycházel v časopise Květen pod pseudonymem Václav Tůma jeho román Země duní, tento román z prostředí začátků dělnického hnutí byl pak v přepracované podobě v roce 1966 vydán pod názvem Zářící pochodeň.

Cca od roku 1951 byl v invalidním důchodu, dostával 2400 Kčs měsíčně, jak napsal do životopisu v roce 1951. Do roku 1970, kdy zemřel na rakovinu žaludku, si přivydělával externí spoluprací s časopisy Květen a Přátelství a brigádou u horké sazby v tiskárně Pštrossova, kde se před mnoha lety vyučil.