Knihobot

Rašín Ladislav

    Rašín Ladislav
    Listy z vězení
    Paměti Dra Aloise Rašína
    Jindra
    Píseň Vaux-Douaumont. Poslední dny pevnosti Vaux : (9. březen - 7. červen 1916)
    Paměti Dr. Aloise Rašína

    JUDr. Ladislav Rašín (22. června 1900, Praha – 20. března 1945, Frankfurt nad Mohanem) byl český politik a právník.

    Narodil se jako první syn politika JUDr. Aloise Rašína (1867–1923). Po 1. světové válce začal studovat práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a současně působil jako osobní tajemník svého otce. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1923.

    V roce 1924 sepsal na základě studia materiálů z pařížské mírové konference knihu Vznik a uznání československého státu, která dokazovala význam 28. října 1918 pro vznik Československa. Připravil též k vydání Paměti svého otce, které vyšly v roce 1929.

    Po ukončení studií se začal věnovat advokacii, v době první republiky obhajoval například Jiřího Stříbrného (1880–1955).

    Ladislav Rašín působil, stejně jako jeho otec, v Československé národní demokracii. V jejím rámci se angažoval ve skupině členů okolo časopisu Národní myšlenka, jehož byl spoluzakladatelem. Aktivně též působil v Mladé generaci Československé národní demokracie.

    V roce 1935 by zvolen poslancem za Národní sjednocení. Při obecních volbách na jaře 1938 navrhoval v obcích s vysokým zastoupením německého obyvatelstva jednotné kandidátky českých stran, které by byly účinnou protiváhou nacisticky a protičesky zaměřené SdP, která měla podporu drtivé většiny německého obyvatelstva. Jeho návrh se mu však nepodařilo zrealizovat.

    V období tzv. mnichovské krize byl jedním z hlavních odpůrců kapitulace a jedním z vedoucích představitelů Výboru na obranu republiky.

    V době 2. republiky patřil mezi odpůrce změn politického systému. Po německé okupaci a vyhlášení protektorátu Čechy a Morava se zapojil do odbojové činnosti v rámci Politického ústředí.

    1. prosince 1939 byl zatčen gestapem a uvězněn ve věznici na Pankráci. V létě 1940 byl převezen do Berlína a v prosinci 1941 postaven před soud. Před soudem pronesl odvážnou obhajobu, při které se prohlásil za věrného svému národu a obvinil Německo z porušování protektorátní autonomie. Soud jej odsoudil k trestu smrti, rozsudek byl po roce změněn na 15 let těžkého žaláře. Prošel řadou věznic a během pobytu v nich těžce onemocněl. Zemřel krátce před příchodem americké armády ve vězeňské nemocnici ve Frankfurtu nad Mohanem.

    Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy.

    cs.wikipedia.org