Debinka byla toulavá kočička, ale přesto ji James Herriot občas vídal hřát se u krbu v domě paní Pickeringové, kam býval zavolán k prohlídkám jejích basetů. Jednoho zasněženého vánočního rána přišla Debinka do domu znovu - a tentokrát přinesla i svoje malé koťátko... Dojemný příběh s kouzelnou vánoční atmosférou, nádherně ilustrovaný Ruth Brownovou, jistě najde domov v srdci každého milovníka zvířat.
Román anglického veterináře, navazující na jeho knihu To by se veterináři stát nemělo, zavádí opět do světa drobných yorkshirských farmářů a zemědělců a v úsměvném nadhledu líčí vzrušující i dojemné příběhy venkovského zvěrolékaře v době, kdy se nad idylou anglického venkova stahovala mračna druhé světové války.
Gyp a Sweep byli jako štěňata nerozluční kamarádi. Po půldruhém roce se však jejich cesty rozdělily a Sweep dostal jiného pána, který z něj vycvičil skvělého ovčáckého psa. Gyp, který nebyl tak šikovný, zůstal na statku, ale na svého bratříčka a kamaráda nikdy nezapomněl. Byl veselý a hravý, ale nikdy v životě ani jedinkrát nezaštěkal. Po čase však Sweepa uviděl na soutěžní přehlídce ovčáckých psů a všem vyrazil dech…
Pokračování úsměvných příhod veterináře na drsné yorkshirské vysočině... Obsahuje druhou knihu série s názvem „To by se zvěrolékaři stát nemělo“ (angl. It Shouldn't Happen to a Vet). První díl v nakladatelství Knižní klub vyšel pod názvem „To by se zvěrolékaři stát nemělo, díl 1“ a obsahoval knihu „Zvěrolékař na blatech“ (angl. Od Only They Could Talk; vyšlo také pod názvem „Kéž by uměli mluvit“).... celý text
Příhody ze služby u Britského královského letectva.
... Kočky hrály v mém životě vždycky významnou roli. Prozařovaly pohodou dny mého chlapectví v Glasgow, pak čas mé veterinární praxe a jsou se mnou i teď, kdy odpočívám po skončeném pracovním údělu. Byly jedním z hlavních důvodů, proč jsem zvolil dráhu veterináře. Za mých školních let kraloval světu mých zvířat nádherný irský setr Don, s nímž jsem téměř čtrnáct let putoval po skotských kopsích. Když jsem se ale z těch toulek vracel, vítaly mě mé kočky, ovíjely se mi s nahrbenými hřbety kolem nohou, předly a tiskly tlamičky do mých dlaní. V naší domácnosti nikdy nechyběly kočky a všechny měly svůj specifický šarm. Zamiloval jsem si je pro jejich vrozenou grácii, půvab a ostýchavost zdrženlivost a pro jejich hloubku oddanost a dychtil jsem po dni, kdy se o nich dokonale poučím ve veterinární škole.
Úsměvné příběhy yorkshirského veterináře, plné životní pohody elánu a optimismu. Obsahuje první díl série s názvem „Zvěrolékař na blatech“ (vyšlo také pod jménem „Kéž by uměli mluvit“).
Neobyčejné příběhy o poutu mezi psem a člověkem vyprávějí světoví autoři. Všechny příběhy – dojemné, legrační - mají jedno společné: lásku k našim čtvernohým kamarádům, k životním průvodcům člověka, kteří svou bezmeznou oddaností a nezištným přátelstvím nás zušlechťují. Příběhy: Chceš mě ?-Eric Parker, Paměti žlutého psa-O. Henry, Tricki Woo-James Herriot, Bez srdce-Hugh Walpole, Blesk-Samuel A. Derieux, Z lásky k člověku-Jack London, Když přišel Riquet-Anatole France, Jimmy, pes mého života-Arthur Bryant, Teem, lovec pokladů-Rudyard Kipling, Zkazil se-P.G. Wodehouse, Chlapík-Joyce Strangerová, Brok-James Douglas, Montmorency-Jerome K. Jerome, Několik psů ze Slunečné-Albert Payson Terhune, Pojďme si udělat výstavu voříšků-Cecil Aldin, Dandy, příběh psa-W.H. Hudson, Verdunská Kráska-Alexander Woollcott, Psí větba-G.K. Chesterton, Inteligentní a oddaní-Jilly Cooperová, Konec-Virginia Woolfová.
Autorka ve volném pokračování slavného románu Vejce a já vypráví o třech důležitých etapách svého života - o období nezaměstnanosti, o době, kterou prožila jako pacientka plicního sanatoria, a konečně o obtížném údobí, kdy pečovala o dospívající dcery a snažila se o literární kariéru. Náměty čerpá výhradně z vlastního života a s ironickým nadhledem líčí, co ji v něm potkalo dobrého či zlého. Optimismem, bezprostředností, upřímností a vírou v člověka a jeho schopnosti překračují její romány běžné hranice jak humoristické, tak i ženské četby.
Zastavili jsme před domem a celá rodina včetně dětí a psů se vyřinula na ulici. Už to věděli. Mary jim zatelefonovala, když jsem byla u plicního specialisty. Měla jsem už připravenou postel - maminčinu velkou postel s nebesy, ve které jsme se všichni narodili a odstonávali své dětské choroby. Čekal mě oheň v krbu, vůně horké, čerstvé kávy a mnoho lásky a pochopení. Asi až příliš mnoho. Propadla jsem sebelítosti. Namísto abych si přiznala, že je to vlastně velká úleva vědět, co mi chybí, a vědět, že jsem byla nemocná a ne líná a tupá, ronila jsem slzy na maminčinu modrou prošívanou deku a v duchu jsem si kreslila žaluplné scénky, jak Anka a Janka kladou květiny na můj čerstvý rov. Byla jsem ohromná fňukna bez špetky smyslu pro humor. Kašlala jsem celou noc a bavilo mě to.
