Debinka byla toulavá kočička, ale přesto ji James Herriot občas vídal hřát se u krbu v domě paní Pickeringové, kam býval zavolán k prohlídkám jejích basetů. Jednoho zasněženého vánočního rána přišla Debinka do domu znovu - a tentokrát přinesla i svoje malé koťátko... Dojemný příběh s kouzelnou vánoční atmosférou, nádherně ilustrovaný Ruth Brownovou, jistě najde domov v srdci každého milovníka zvířat.
Román anglického veterináře, navazující na jeho knihu To by se veterináři stát nemělo, zavádí opět do světa drobných yorkshirských farmářů a zemědělců a v úsměvném nadhledu líčí vzrušující i dojemné příběhy venkovského zvěrolékaře v době, kdy se nad idylou anglického venkova stahovala mračna druhé světové války.
Gyp a Sweep byli jako štěňata nerozluční kamarádi. Po půldruhém roce se však jejich cesty rozdělily a Sweep dostal jiného pána, který z něj vycvičil skvělého ovčáckého psa. Gyp, který nebyl tak šikovný, zůstal na statku, ale na svého bratříčka a kamaráda nikdy nezapomněl. Byl veselý a hravý, ale nikdy v životě ani jedinkrát nezaštěkal. Po čase však Sweepa uviděl na soutěžní přehlídce ovčáckých psů a všem vyrazil dech…
Pokračování úsměvných příhod veterináře na drsné yorkshirské vysočině... Obsahuje druhou knihu série s názvem „To by se zvěrolékaři stát nemělo“ (angl. It Shouldn't Happen to a Vet). První díl v nakladatelství Knižní klub vyšel pod názvem „To by se zvěrolékaři stát nemělo, díl 1“ a obsahoval knihu „Zvěrolékař na blatech“ (angl. Od Only They Could Talk; vyšlo také pod názvem „Kéž by uměli mluvit“).... celý text
Příhody ze služby u Britského královského letectva.
Deset veselých i dojemných povídek o kočkách, které vybral autor ze svých dříve vydaných knih.
Úsměvné příběhy yorkshirského veterináře, plné životní pohody elánu a optimismu. Obsahuje první díl série s názvem „Zvěrolékař na blatech“ (vyšlo také pod jménem „Kéž by uměli mluvit“).
Výběr autorových povídek o psech. Dlouhá léta soužití s vlastními psími miláčky i profesní zážitky z léčení cizích psů poučily, že pro pohodu společných chvil je důležité vědět, že „ze všeho největší štěstí netkví v tom, že zvířata člověka zajímají a okouzlují, ale že jim rozumí a něco o nich ví“. James Herriot o nich věděl hodně – i to, že krátké životy nemusí znamenat pro majitele těchto oddaných čtyřnohých druhů nekonečné pusto a prázdno, dokážou-li si na ně i po jejich definitivním odchodu uchovat dobré vzpomínky...
Autorka ve volném pokračování slavného románu Vejce a já vypráví o třech důležitých etapách svého života - o období nezaměstnanosti, o době, kterou prožila jako pacientka plicního sanatoria, a konečně o obtížném údobí, kdy pečovala o dospívající dcery a snažila se o literární kariéru. Náměty čerpá výhradně z vlastního života a s ironickým nadhledem líčí, co ji v něm potkalo dobrého či zlého. Optimismem, bezprostředností, upřímností a vírou v člověka a jeho schopnosti překračují její romány běžné hranice jak humoristické, tak i ženské četby.
Zastavili jsme před domem a celá rodina včetně dětí a psů se vyřinula na ulici. Už to věděli. Mary jim zatelefonovala, když jsem byla u plicního specialisty. Měla jsem už připravenou postel - maminčinu velkou postel s nebesy, ve které jsme se všichni narodili a odstonávali své dětské choroby. Čekal mě oheň v krbu, vůně horké, čerstvé kávy a mnoho lásky a pochopení. Asi až příliš mnoho. Propadla jsem sebelítosti. Namísto abych si přiznala, že je to vlastně velká úleva vědět, co mi chybí, a vědět, že jsem byla nemocná a ne líná a tupá, ronila jsem slzy na maminčinu modrou prošívanou deku a v duchu jsem si kreslila žaluplné scénky, jak Anka a Janka kladou květiny na můj čerstvý rov. Byla jsem ohromná fňukna bez špetky smyslu pro humor. Kašlala jsem celou noc a bavilo mě to.
