Debinka byla toulavá kočička, ale přesto ji James Herriot občas vídal hřát se u krbu v domě paní Pickeringové, kam býval zavolán k prohlídkám jejích basetů. Jednoho zasněženého vánočního rána přišla Debinka do domu znovu - a tentokrát přinesla i svoje malé koťátko... Dojemný příběh s kouzelnou vánoční atmosférou, nádherně ilustrovaný Ruth Brownovou, jistě najde domov v srdci každého milovníka zvířat.
Yorkshire je krajina s drsným podnebím a není zde místo pro změkčilce, tudíž mladý zvěrolékař byl nucen mnohokrát zalehnout pod telící se krávu okolo čtvrté hodiny ranní bez snídaně a pouze v lehké košili... Omnibus vydání zahrnující Zvěrolékař má namále a Zvěrolékař v chomoutu.
Gyp a Sweep byli jako štěňata nerozluční kamarádi. Po půldruhém roce se však jejich cesty rozdělily a Sweep dostal jiného pána, který z něj vycvičil skvělého ovčáckého psa. Gyp, který nebyl tak šikovný, zůstal na statku, ale na svého bratříčka a kamaráda nikdy nezapomněl. Byl veselý a hravý, ale nikdy v životě ani jedinkrát nezaštěkal. Po čase však Sweepa uviděl na soutěžní přehlídce ovčáckých psů a všem vyrazil dech…
Pokračování úsměvných příhod veterináře na drsné yorkshirské vysočině... Obsahuje druhou knihu série s názvem „To by se zvěrolékaři stát nemělo“ (angl. It Shouldn't Happen to a Vet). První díl v nakladatelství Knižní klub vyšel pod názvem „To by se zvěrolékaři stát nemělo, díl 1“ a obsahoval knihu „Zvěrolékař na blatech“ (angl. Od Only They Could Talk; vyšlo také pod názvem „Kéž by uměli mluvit“).... celý text
Svazek dvou děl: • Zvěrolékař jde do boje • Zvěrolékař v povětří Příhody ze služby u Britského královského letectva. Děj knihy se odehrává na anglickém venkově v části Yorkshire. Spisovatel nás provází městy Darrowby, Scarborough a Windsor. Děj probíhá ve 20. století na začátku 2. světové války. Hlavní postava je James Herriot. Jeho povolání je veterinář, ale knížkou nás provází jako člen Královského letectva.
Tato překrásně ilustrovaná knížka obsahuje deset nejoblíbenějších příběhů o kočkách z pera Jamese Herriota podle vlastního výběru nejslavnějšího veterináře. Všechny již byly dříve vydány v českém jazyce jako součást jeho jiných vyprávění, některé v poněkud jiné podobě. V předmluvě vypráví autor o svém vřelém vztahu k tomuto příteli člověka. A tak si můžeme počíst o kotěti Busterovi, který se objevil o Štědrém večeru, o Alfrédovi z cukrárny, o malé Emily, které se zapletla s potulným kocourem. Obracíme strany s úsměvem a hřejivým porozuměním, zejména při čtení příběhů o dvou toulavých kočkách, které se usídlily v kůlně Herriotů. Ilustrace Lesley Holmesové vystihují nejen charakter každé z koček ale také dokumentují krásnou yorkshirskou krajinu, v níž James Herriot žil a v níž se jeho příběhy odehrávají. 2. vydání
Úsměvné příběhy yorkshirského veterináře, plné životní pohody elánu a optimismu. Obsahuje první díl série s názvem „Zvěrolékař na blatech“ (vyšlo také pod jménem „Kéž by uměli mluvit“).
Výběr autorových povídek o psech. Dlouhá léta soužití s vlastními psími miláčky i profesní zážitky z léčení cizích psů poučily, že pro pohodu společných chvil je důležité vědět, že „ze všeho největší štěstí netkví v tom, že zvířata člověka zajímají a okouzlují, ale že jim rozumí a něco o nich ví“. James Herriot o nich věděl hodně – i to, že krátké životy nemusí znamenat pro majitele těchto oddaných čtyřnohých druhů nekonečné pusto a prázdno, dokážou-li si na ně i po jejich definitivním odchodu uchovat dobré vzpomínky...
Autorka ve volném pokračování slavného románu Vejce a já vypráví o třech důležitých etapách svého života – o období nezaměstnanosti, o době, kterou prožila jako pacientka plicního sanatoria, a konečně o obtížném údobí, kdy pečovala o dospívající dcery a snažila se o literární kariéru. Náměty čerpá výhradně z vlastního života a s ironickým nadhledem líčí, co ji v něm potkalo dobrého či zlého. Optimismem, bezprostředností, upřímností a vírou v člověka a jeho schopnosti překračují její romány běžné hranice jak humoristické, tak i ženské četby.
Zastavili jsme před domem a celá rodina včetně dětí a psů se vyřinula na ulici. Už to věděli. Mary jim zatelefonovala, když jsem byla u plicního specialisty. Měla jsem už připravenou postel - maminčinu velkou postel s nebesy, ve které jsme se všichni narodili a odstonávali své dětské choroby. Čekal mě oheň v krbu, vůně horké, čerstvé kávy a mnoho lásky a pochopení. Asi až příliš mnoho. Propadla jsem sebelítosti. Namísto abych si přiznala, že je to vlastně velká úleva vědět, co mi chybí, a vědět, že jsem byla nemocná a ne líná a tupá, ronila jsem slzy na maminčinu modrou prošívanou deku a v duchu jsem si kreslila žaluplné scénky, jak Anka a Janka kladou květiny na můj čerstvý rov. Byla jsem ohromná fňukna bez špetky smyslu pro humor. Kašlala jsem celou noc a bavilo mě to.
