Paměti Kladeňáka

Když jsem jako mladý chlapec v polovině padesátých let začal chodit pracovat jako brigádník na Poldovku, vyprávěl mi tam jeden starý dělník, jak oni, ještě za císaře pána, demonstrovali ve velkém davu před kladenským hejtmanstvím a skandovali: „Dejte nám chleba“. Po chvilce dodal, že on se přitom cítil tak nějak divně, protože to bylo po posvícení a on měl v kapse husí stehno. Právě tehdy jsem si poprvé uvědomil, že ne všechno, co píší noviny, vysílá rozhlas či televize, musí být stoprocentní pravda. Později jsem si tento fakt ještě mnohokrát potvrdil a dokonce jsem zjistil, že tak úplně nemůžeme věřit ani učebnicím dějepisu. Z těchto důvodů jsem se rozhodl napsat něco o tom, jak jsem ty různé historické události viděl já jako obyčejný malý kluk, později pak výrostek, člověk ve středních letech a nakonec jako důchodce. Chtěl bych tímto podat trochu pravdivější obraz obyčejného života, zejména v našem městě Kladně. Proto jsem si hned na začátku umínil, že nic nebudu lakovat na růžovo, ale ani se neuchýlím k neopodstatněnému pomlouvání.