Tajemství skleněných rakví

A už tu byly zase! Mučivé, sžíravé bolesti. Procházely celým tělem, pronikaly jako žhavá láva do každého nervu, do každého póru. Cordelia Cannonová zasténala. Pomalu, velice pomalu otevírala oči. Do panenek ji bolestivě bodalo žluté matné světlo. V něm zahlédla jasné skvrny. Tváře! Strnulé, bezvýrazné. Kdosi se nad ní sklonil. Promlouval k ní tichým, uklidňujícím hlasem. Cordelia ucítila vpich do předloktí. Uvědomovala si, jak se jí zmocňuje nebývalý klid. Chtěla už jen spát, spát, spát… Najednou všechno rozeznávalo naprosto jasně. Temným dřevem obložený strop nad sebou, stěny potažené modrými hedvábnými tapetami a muže, kteří ji obstoupili a shlíželi na ni s cynickým úsměvem. Cordelia chtělo něco říci, ale hlas jí selhal. Dívky se zmocnila panika. Chtěla otočit hlavu, zvednout ruku – nemohla.