Moudrost stoika Epikteta

O životě Epiktéta toho víme málo spolehlivého. Již starověké zprávy o něm jsou hodně nepřesné a odporují si. Ani jeho věk není bezpečně zjištěn; obecně se může říct, že žil v druhé polovině 1. Století a v prvé polovině 2. Století, tedy asi 50-130 po Kr. Pocházel z Frýgie, v Římě otročil v domě jakéhosi Epafrodita. Pán poznav jeho nadání dal ho vyučovati ve filosofii u Musonia Rufa. Epiktétos se oddal filosofii stoické. Byv propuštěn na svobodu vyučoval v Římě a těšil se velké přízni a oblibě. R. 94 byl spolu s jinými filosofy vypovězen a odstěhoval se do Nikopole, kde zemřel. Jeho učení je učení staroattické stoy namířené na cíl praktický. Jádrem je výklad o dobru a zlu. Epiktét učí, že dobro a zlo jsou věci zcela závislé na naší vůli. Vrchol dobra je rozumný způsob praktického života. Člověk žije ve společnosti, proto se všechno myšlení i konání musí řídit zřetelem společenským. Lidé jsou špatní, protože nevědí, co je dobré. Snášejme tedy chyby bližních a nehněvejme se na ně. I špatní jsou nutnou součástí světa řádně řízeného božskou prozřetelností. Šťasten je ten, kdo dobře plní úkol od Boha určený; v tomto konání dobra nemůže mu překážet nikdo. Poznámky: podle původního vydání u Bohuslava Hendrycha v Praze roku 1938