Kdy skončí naše utrpení. Dopisy (1933 - 1944) a básně z Terezína.

Knihu tvoří soubor dopisů z let 1933 až 1944, které Ilse psala své švédské přítelkyni Lilian von Löwenadler, jejíž otec působil jako švédský konzul v Hamburku a s níž si dopisovala od roku 1916 díky inzerátu v dívčím časopisu Kränzchen. První z dopisů, které se zachovaly na půdě domu v jednom anglickém městečku, v němž Lilian žila se svým mužem, je datován 6.února 1933 ve Vítkovicích, poslední 29. září 1944 v Terezíně. Dopisy dokumentují 12 let autorčina života, během nichž se ze spokojené manželky a matky dvou chlapců Hanuše (1931) a Tomáše (1934) stala uzlíčkem nervů, toužícím po shledání se svým starším synem, kterého v obavách před sílícím antisemitismem poslala díky akci Nicholase Wintona v květnu 1939 ke své přítelkyni do Anglie, odkud se pak dostal k její matce Gertrudě do Švédska, kde šťastně přečkal celou válku, a vážně uvažujícím o sebevraždě. Terezínské období Ilse Weberové je jedinečně dokumentováno její poezií, kterou v letech 1942 až 1944 napsala a jež se díky důmyslné skrýši v ghettu dochovala a autorku přežila. Tato poezie je obdivuhodná svým optimismem a potřebou dodávat svým spolutrpitelům v bídných terezínských podmínkách sílu, naději a také trochu radosti. Mezi její nejznámější zhudebnělé básně patří Wiegala (Ukolébavka), Toulám se Terezínem, Buď sbohem, kamaráde! nebo báseň Dopis mému synovi, Ovce z Lidic či Ukolébavka z transportu do Polska. Editorka německého vydání Ulrike Migdal ve svém doslovu zmapovala osudy celé její rodiny. Autorčiny dokumenty doplnila dalšími fakty o životě jejích rodičů, přeživšího syna Hanuše, o osudech Ilsiných bratrů i jejího manžela Willyho.