Blesk Gamalův

Witembó z Gooru stál na zádi galéry a po úzkém zvýšeném chodníku se táhl jeho dlouhý stín až k vysoko zdvižené přídi. Gamal, sluneční bůh, se klonil k západu. Generál se ohlédl. Přimhouřenýma očima pozoroval temný obrys horstva nad vzdáleným přístavem; zakrátko zmizí v temnotách a ráno, až se Gamal znovu narodí v moři před přídí, neuvidí muži na galéře ani přístav, ani hory… Nikdo se dosud nevypravil tak daleko a málokdo z lidí alespoň tušil, proč je tomu tak. To jen blázni, nad nimiž z jakéhosi rozmaru drží ochrannou ruku sama královna Arandé (nechť ji sám Gamal a jeho duchové ochrání), tvrdí cosi o kulatosti světa. Jako třeba tenhle mladý Ysingbó, který tolik stál o to, aby se směl účastnit výpravy… Výpravy, na jejímž výsledku možná závisí osud říše. „O co menší blázen jsem, když jsem se uvolil velet galéře na téhle šílené cestě,“ zabručel.