Volské oko

Další básnická sbírka českého básníka Víta Slívy. „Slívu jeho návraty drží při zemi; a současně mu to nedá, aby se do nich nevložil. Sám sebe se v nich chce nalézt i vyložit, potřebuje v nich mít zrcadla sebe sama a současně těmito zrcadly otáčet. Ne už pouze jako ten, kterému jeho zmizelý čas patří, nýbrž jako básník, zachranitel času skrze slovo. Hledá se tak onen jedině správný okamžik mezi básní a vzpomínkou aby to bylo „mé“ jako prožitek minulého i slovo této chvíle. Největšího účinku je pak dosaženo tam, kde druhé nepřekrývá prvé Více významů se častěji sesbírává v místech, kde básník svůj text nepřehlcuje okolnostmi, čili přesně tam, kde se vzpomínková evokace neobkružuje dalšími přívlastky. V jejich významovém přítmí se totiž často krčí patos, jiný však než ten prvotně mocný, patriarchální: „vykročím za ní, do bělopole,/ podminovaného trhavou náloží semen,/ a v hlavě mám vetknutý/ pohřební koňský chochol,/ utkvělou myšlenku na léto“. Jako by báseň v takovéto chvíli spíše předváděla, co všechno je v ní možné dát dohromady a jak se to dá hladce vykroužit. Mění se též intonace: už se nemluví, ale básní, „básňuje“. Přívlastek rozhodil mluvní rovnováhu podstatného jména a slovesa a vztyčil nad básní vítězný stylový praporec. Nekvete, myslím, Slívovo básnické štěstí v hladké virtuozitě, jakkoli je jí básník dobře mocen. A není ani nutno takovými tahy dopomáhat básni k vyššímu účinku. Slívova báseň ho nepotřebuje, má ho jinde.“ Jiří Trávníček