Winckelmann: Sběratel: Texty o umění a jeho vnímání

V osmé knize autobiografie Báseň i pravda mluví Goethe o všeobecné úctě, jaké se Johann Joachim Winckelmann (1717–1768) v Německu těšil v době Goethova mládí, a též o šoku, který způsobila Winckelmannova nenadálá smrt. Goethe tedy Winckelmannův kult nezakládá, nýbrž dozrává v intelektuálním prostředí, které je jím již naplněno. Co však konkrétně bylo mládí na Winckelmannovi předmětem kultu? Jednak to byl Winckelmannův „objektivní“ význam vědecký, to jest nové „objevení“ antiky: obrácení pozornosti od latinského starověku k „původnějšímu“ starověku řeckému a od poznávání antiky pouze skrze literaturu k rovnosilnému důrazu na výtvarná díla; zkoumání antiky „in situ“, tedy v krajinách, kde antika kdysi žila a kde se nejvíce dochovala; vypracování vůbec prvního rozvrhu vývojových etap antického umění, který v zásadě, byť s tisícerými korekcemi, platí dodnes. Toto vše letmo naznačila už autorova prvotina Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství (1755, v podstatně rozšířené verzi 1756), to v ucelené podobě přinesly Dějiny umění starověku (1764) a díky tomu je Winckelmann pokládán za fundátora klasické archeologie i dějin umění. Neméně ovšem Winckelmann na své současníky působil jakožto veřejně známá a diskutovaná osobnost. Jako člověk, pro něhož antika nebyla jen předmětem vědeckého zájmu, nýbrž celoživotní vášní, v touze po jejímž uspokojení se dokázal stát vlastní pílí ze syna chudého ševce z braniborské Staré Marky celoněmecky a pak i celoevropsky známým učencem, obcujícím v nejvznešenějších kruzích Říma. Jako člověk, jenž se jak ve svých spisech, tak ve svém životě snažil ŽÍT ANTIKU. Ještě přesněji: Jenž se sám prezentoval světu jako člověk, který žije antiku. Jelikož pak pro něho je pojem „antika“ prakticky synonymem pojmu „krása“, „žít antiku“ znamená „hledat krásu, žít krásu, stavět krásu nade všechno“, a to krásu přítomnou jak v antickém (a výjimečně i v jiném, novějším, „antiku napodobujícím“) umění, tak v živých spolulidech. Vždyť výjimečná krása řeckého umění byla dle Winckelmannových Myšlenek o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství umožněna prvotně tím, že Řekové byli výjimečně krásní lidé a krásu výjimečně vysoko cenili: „Lidé se pečlivě vyhýbali všem tělesným nedostatkům (…) Pro umělce byla školou gymnasia, v nichž mladí lidé (…) prováděli svá tělesná cvičení zcela nazí. Chodili tam mudrci i umělci (…) Každá slavnost v Řecku tedy byla pro umělce příležitostí k nejpřesnějšímu poznávání krásné přirozenosti.“ Tohoto Winckelmanna – vědce, ale současně a především apoštola antiky, ba vlastně „antickou osobnost“, tedy ctí jako ideální lidský typus osvícenské a klasicistní Německo; Herder napsal roku 1781 ve stati Winckelmann, Lessing, Sulzer, že i kdyby Winckelmann nezanechal ani písmeno tištěného díla, ukazuje jeho život, jeho listy a jeho osud, že byl člověkem mimořádným. Tento Winckelmann je tedy i hrdinou Goethova spisu. Přeložili, úvody a poznámkami opatřili Štěpán Böswart a Martin C. Putna.