Svět jako vědomí a nic

Koncem roku 1904 vydal šestadvacetiletý soukromník Ladislav Klíma v komisi knihtiskaře Emanuela Stivína vlastním nákladem knihu Svět jako vědomí a nic. Kniha vyšla bez uvedení jména autora, jen se strohým označením: „Napsal L.“ Vydání prošlo bez povšimnutí, ačkoli Klíma propagaci nijak nepodcenil. Na jeho přání tiskárna rozeslala 850 výtisků knihkupcům a různým kulturním střediskům po českých zemích, 30 exemplářů dostaly redakce časopisů a kromě toho byly další výtisky určeny „asi 8 proslulým a asi 8 neproslulým jednotlivcům“. Nepomohly ani „dosti nápadné pásky do výkladních skříní“, ani nápadně prázdná obálka s kuriózně znějícím titulem. Jedním z osmi proslulých jednotlivců, kteří dostali výtisk Světa jako vědomí a nic, byl básník Otokar Březina. Ten byl z nich zřejmě jediný, kdo se do knihy začetl a koho také její obsah zaujal. Když jej ještě před koncem téhož roku navštívil v Jaroměřicích mladý právník a sociolog Emanuel Chalupný, upozornil ho na tuto knihu a vyslovil se o ní s uznáním. Chalupný napsal na Svět jako vědomí a nic poměrně rozsáhlou recenzi, kterou zaslal redakci České mysli, jediného našeho filozofického časopisu. Jeho hlavní redaktor František Krejčí recenzi v zaslané podobě odmítl, vyslovil pochybnosti o hodnotě Klímovy knihy a požádal recenzenta o stručnější variantu svého posudku. Chalupný tento požadavek splnil a Krejčí přepracovanou recenzi v České mysli otiskl (VII, 1906, s. 143–144). Recenzent v ní připomíná inspiraci Schopenhauerem a Nietzschem, charakterizuje Klímovu knihu jako výraz absolutního subjektivismu a konstatuje, že autor pokládá svět za fikci, že dovádí své úvahy až k naprosté skepsi popírající skutečnou existenci světa, totiž že svět je „vědomí a nic“, že jde o teoretický i praktický nihilismus, neboť „všecky jevy navzájem se ruší a paralysují v nic, všecko je lhostejno“. Dále recenzent připouští, že jak u Humea, tak u Klímy vyvrací tuto skepsi praxe. Chválí Klímu, že „jeví velikou pozorovací schopnost“, že „jeho myšlenky jsou nejen formulovány, nýbrž i prožity a bezohledně vyjádřeny“. Připomíná Klímův kult síly, který vede ke kvantitativnímu hodnocení všech jevů, mimo jiné k popření evoluční myšlenky o člověku jako vrcholu tvorstva. Kritérium síly staví naopak na nejvyšší stupeň kočkovité šelmy jako koncentrát síly a charakteru. Těmto šelmám se mohou silou vyrovnat jen nejvyšší lidé – nadčlověk není vývojovým ideálem budoucnosti, bylo ho již mnohokrát dosaženo. Odtud pramení Klímův aristokratismus a kult géniů, který je aplikován i na národy: malý národ složený ze silných jedinců může překonat národy početné.