Minutové vzdálenosti

Cyklus krátkých próz autora, narozeného v roce 1973. „Postavy Minutových vzdáleností, které jsou v bezútěšném horizontu panelového sídliště napořád zkoušeny starostmi, bolestmi a chudobou, se s „podivínskou“ vážností opírají o – často svérázné a sotva pravověrné – modlitby a rituály. Svůj málo pohostinný svět tak zabydlují nevšední slovní gestikulací, a vedou si přitom natolik zručně, že prostoru v dosahu svých slov propůjčují – při vší neradostnosti i děsivosti toho, o čem hovoří – jakousi zvláštní útulnost.“ ( Z průvodního textu Marka Vajchra) „Nejde jen o Petrovice, o Horní Měcholupy, Minutové vzdálenosti směřují až do Afghánistánu, Íránu i do kláštera ve Francii. Směřují do Lodže, do Bohnic, do nápravných zařízení.“ (Z doslovu Ivana Matouška) „Je to čtení silně jímavé v tom nejlepším slova smyslu a je doprovozené tradičně velmi povedenými linoryty Viktora Karlíka. A přestože Krumphanzl píše nezvykle úsporně, jeho texty vydají nad stohy poetických elaborátů.“ (Nedělní svět, Jan H. Vitvar) „Poté, co Robert Krumphanzl důkladně prožvýkal dílo „zuřivého katolíka“ Leona Bloye, vyplivl dužinu prostou všech šťáv a sebral svých deset let sedimentované črty Minutové vzdálenosti. [...] Není zřejmé, zda si Krumphanzl svou duchovní pustinu gnostických klišé a citací vybral, nebo v ní uvízl.“ (A2, Vilém Kozelka [= Vít Kremlička]) „Viktor Karlík pojal Minutové vzdálenosti jako artefakt [...]. Nevtíravá, ale zřetelná síla, která z Krumphanzlova sličně vypraveného dílka vychází, je autentická, citlivě a do detailu prožitá. Zřejmě se svět, ve kterém žijeme, od časů Jiřího Koláře a Skupiny 42 v některých věcech příliš nezměnil.“ (Portál české literatury, Radim Kopáč) „Vážnost, s níž Robert Krumphanzl tvoří, je tu málo vídaná; uvrhá se až do tortury. [...] Řekl bych, že se ještě bojí poddat svému tragickému ladění, možná i určení. [...] Tohoto muže psaní ještě bude bolet! A nás pak bude svírat duše při čtení.“ (MF Dnes, Josef Chuchma) „Zdá se, že napíše román. Nemohl najít vhodnější věnování než věnování „těm, kteří se vydávají“. Neměl na mysli nějaké vánoční dárečky, ale minutové vzdálenosti, které lidé mezi sebou překonávají za pomoci lásky, soucitu a porozumění.“ (Reflex, Jiří Rulf)