Blochova filosofie naděje

K. Skalický interpretuje Blochovo filosofické dílo, nazývané „filosofií naděje“. Volí metodu, kterou nazývá „metoda mozaiky citací“; takto hodlá jednak zachytit základní myšlenky E. Blocha, jednak postihnout osobitý způsob jejich vyjádření. Autor nejprve stručně podává hlavní milníky života E. Blocha. Upozorňuje, že Blochova filosofie se rodí z autentické mystické zkušenosti; jedním z nejhlubších záměrů Blochovy filosofie je pak „přenést do marxistického a ateistického světového názoru všechno to, co v náboženské tradici křesťanství má trvalou platnost…totalitu naděje.“ Přibližuje Blochovu ontologii a po explikaci Blochových názorů, které označuje za kacířské, se snaží podat jejich kritiku a vymezit, s čím v Blochově díle souhlasit lze a s čím nikoli. Souhlasí s Blochem v tom, že na počátku je NE, které se od NIC liší tím, že nevydrží u sebe. NE, které se chápe jako NE, však má v sobě určitý klad. A ten Skalický u Blocha nenalézá; což je dáno Blochovým ateistickým kontextem. V Blochově filosofii nemůže existovat čisté bytí, pouze bytí hmoty; otázkou však je, v čem vlastně spočívá živé dialektično hmoty. Bloch se podle autora v tomto bodě nevyhne ani problému „vyloženého protismyslu“, ani problému skutečného vývoje materie (neboť nemá absolutní metu). Dále vidí problém v Blochově zdůraznění toho, že světový proces má dvě možná vyústění: VŠE nebo NIC. Otázkou však podle Skalického je, odkud je uskutečnění utopie ohroženo? Jestliže není nic mimo hmotu, znamená to, že nebezpečí dříme přímo v ní? Kromě toho je otázkou, proč není možná koexistence obého, tj. nebe i peklo. Dále upozorňuje autor na nebezpečný utopický patos uskutečnění jedné ideální společnosti... celý text