Pravda a metoda I. Nárys filosofické hermeneutiky

Pojednání Pravda a metoda (1960) se vedle Heideggerova Bytí a času (1927) řadí ke klíčovým dílům německé filosofie 20. století a k několika málo přelomovým příspěvkům k otázce povahy humanitních věd vůbec. „Metoda“ v názvu knihy naznačuje, že dílo se zrodilo jako plod 50. a 60. let 20. století. Poválečné okouzlení technologií a víra ve zřejmý pokrok techniky se odrazily v novopozitivistických teoriích vědy a jejich přesvědčení o spojitém a vzestupném vývoji vědeckých teorií. Snahy zasadit také vědecké teorie do širšího rámce kultury (Th. Kuhn) stejně jako tvrzení o naprosté anarchii na poli logiky vědeckých teorií (P. Feyerabend) měly teprve přijít. Gadamerova vlastní rozprava o metodě tak vyrůstala ze zcela odlišné tradice. Propůjčuje širší obsah Heideggerově myšlence filosofické hermeneutiky, když jednak prohlubuje jeho úvahy o bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, o bytnosti dějin a živém bytí v tradici a jednak přenáší čistě filologický výklad tradice na otevřenou oblast filosofického pohybu myšlení. Přesto nejhlubší přínos Pravdy a metody netkví v tom, že předkládá určité dějiny a teorii (filosofické) hermeneutiky, nýbrž v jejím spekulativním nároku. Na otázku po možnosti rozumění odpovídá tím, že rozkrývá jeho spekulativní ráz a vyvozuje tak nejzazší důsledky pro samu hermeneutickou praxi: zdůrazňuje nezbytnost časového odstupu, popisuje hermeneutický kruh, hájí produktivitu před-rozumění a dialektiku předsudků. Proti odcizení metody vyzdvihuje nemetodické rozumění a nemetodickou pravdu věcí. Proti formalismu čistého rozumu, proti představě svobody jako uvolnění od veškeré tradice a autority, které však přineslo jen znevolnění filosofie nárokem pozitivních věd, hájí rozumění jako plod dialekticko-spekulativní součinnosti, trvalého úsilí o vyjasnění smyslu tradice a autority coby zdroje tohoto smyslu. Tváří v tvář napětí mezi metodou a pravdou se přimlouvá za návrat k dávné hloubce filosofie, jejímž středem je řeč, hra s řečí, ba hra řeči samé, která se v ničem nepodobá formální hře podle pravidel, ale naopak týká se pravdivosti obsahů, jež jsou ve hře a oslovují nás.