František Palacký a česká filosofie

Více o knize

Snaha hledat jakousi „filosofii" čehokoliv, čím se zabýval, mu byla nepostradatelným přirozeným požadavkem po celý život. Ať už zkoumal děje předhusitské či husitské, osudy národa v dobách minulých či jeho vyhlídky v dané situaci v mezích státu rakouského, vždy mu bylo podle jeho spontánního přesvědčení něčím samozřejmým, že jednotlivé události tvořily s jinými souvislý organický celek, v němž pak již musil být — ne v oněch jednotlivostech samých — hlubší dějinný smysl. To je patrno ze všeho, co kdy dělal, v tom se také jeho historická práce od základu liší od veškeré starší dějepisné práce v našich zemích včetně díla Dobrovského a ovšem také od pozitivistické metody práce v historiografii, později u nás převažující. A v tom je u Palackého jeden z rysů trvalé ceny. Jeho ideálem byl národ uvědomělý, vzdělaný, svobodně podstupující vážné ideové boje, jimiž by se zapsal v dějinách člověčenstva a šířil slávu českého jména po celém světě. Ne tedy českost sama o sobě je žádoucí, ale to, aby v českých zemích vzniklo něco dalekosáhlého, velkého, významného pro celé lidstvo. Ne česky mluvící člověk je ideálem, ale to, aby se česky mluvilo o vážných ideových problémech...