Příběh inženýra lidských duší

O životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti.... Autor psal knihu s humorným nadhledem a sebeironií v exilovém bezčasí a jako by v kaleidoskopu absurdních minipříběhů z mládí v protektorátu a z živoření za stalinismu – jež se prolínají s komickými debatami při krajanských setkáních v Kanadě a se Škvoreckého profesorským zápolením s dětmi z prérie, jež rozumí čtení, ale ne literatuře – nalézal zvláštní význam a smysl. Utečenci – oběti režimu, vlastenci a emigranti za lepším i kariéristé a ustrašení návštěvníci a donašeči z Husákova přivolávají autorovi nostalgické vzpomínky na dávné lásky a patálie. Absurditu vyprávěných osudů podtrhují dialogy ve východočeském nářečí a v krajanské Czenglish. Přes všechnu komediálnost prosvítá z románu smutek nad osudem zbabělců chycených do pasti totalitního režimu i nad naprostým nepochopením české zkušenosti pod kanadským nebem, kde už zlověstně raší první výhonky politické korektnosti.