Stavitelé chrámů

Jsou Svatí, kteří chtějí svými činy vykoupit utrpení milionů. Snaha překonat statičnost a básnickou umělost Větrů od pólů se projevuje v rozmanitosti básnických forem a značném výskytu konkrétní látky ze soudobé reality – obraz města a bezejmenných zástupů. Reflexívní poezie (i když stále převládá) nemá tak dominantní postavení, ale objevují se zde i básně vysloveně lyrické, epické i chórická lyrika. Naléhavá přítomnost bídy zástupů narušuje básníkovy spirituální jistoty: láska k Umění a láska kosmická se proměňuje v lásku k milionům trpících bratří. Rodí se zde další Březinova symbolická postava: Prorok (předobrazem je Jeremiáš): básník už nechce jen sloužit Umění, ale obětovat se pro bratry. Básník vykročil z úzkého okruhu své individuality a začíná vytvářet osobitý kosmický mýtus jako symbol mnohotvárné skutečnosti. Příklon k pozemskosti a zesílení smyslu pro sociální problematiku doby znamenal zkonkrétnění básníkovy obraznosti, a tím i její snazší čtenářské pochopení, proto byli Stavitelé chrámu často považováni za vrchol Březinova díla.