Parametry
Kategorie
Více o knize
Rád sleduji zápas výtvarníka se slovem, ale i básníka s kresbou, případně hudebníka s poezií. Domnívám se, že ukročení jiným směrem je vždycky obohacující – především pro samotné umělce. Kniha Ticho těchto věcí je monologem výtvarnice Anežky Kovalové. A jsou to slova stejně skromná a pokorná jako její kresby a malby. Když Anežka mluví o jistotě, mluví o jistotě bílých zdí, o jistotě stolu a podlahy a…?! Věcí. Když mluví o přítomnosti, mluví o nočním kopci, o tmavém mraku či spadlém jablku. Když jde o zvuk, je to zvuk vody protékající korunami podzimních stromů. Když píše o tichu, tak o tichu zůstávajícím po člověku, který před chvílí odešel. O Bohu ani slovo, a přece máte pocit, že je všudypřítomný. Pokud zde existuje nějaký dialog, pak výhradně se Zemí, nebem, anděli. Má to svoji logiku, neboť Anežka je v prvé řadě výtvarnice, proto se kloní k reálným detailům viděné skutečnosti, k tomu, co spoluvytváří každodenní obraz-odraz života. Domnívám se, že ten věčný dialog s věcmi je Anežčin záměr. Samotné její skromnosti se příčí něco tak nevyslovitelného – jako je Bůh – vyslovit. Nechává ho být vedle sebe, zemitě posedávat na židli, nebo u stolu, na kopci, pod mrakem, v odlehlém, ale věčném a věcném tichu… Teprve potom maluje. Židli, stůl, kopec, květinu, popřípadě píše, vždy s neviděnou boží přítomností. Knížka Ticho těchto věcí je o naprostém zastavení se v čase. Opakem toho, co se děje tam… venku.
Nákup knihy
Ticho těchto věcí, Anežka Kovalová
- Jazyk
- Rok vydání
- 2020
Doručení
Platební metody
Navrhnout úpravu
- Titul
- Ticho těchto věcí
- Jazyk
- česky
- Autoři
- Anežka Kovalová
- Vydavatel
- Adolescent
- Vydavatel
- 2020
- Vazba
- sešitová
- ISBN10
- 809079730X
- ISBN13
- 9788090797307
- Kategorie
- Česká próza, Poezie
- Anotace
- Rád sleduji zápas výtvarníka se slovem, ale i básníka s kresbou, případně hudebníka s poezií. Domnívám se, že ukročení jiným směrem je vždycky obohacující – především pro samotné umělce. Kniha Ticho těchto věcí je monologem výtvarnice Anežky Kovalové. A jsou to slova stejně skromná a pokorná jako její kresby a malby. Když Anežka mluví o jistotě, mluví o jistotě bílých zdí, o jistotě stolu a podlahy a…?! Věcí. Když mluví o přítomnosti, mluví o nočním kopci, o tmavém mraku či spadlém jablku. Když jde o zvuk, je to zvuk vody protékající korunami podzimních stromů. Když píše o tichu, tak o tichu zůstávajícím po člověku, který před chvílí odešel. O Bohu ani slovo, a přece máte pocit, že je všudypřítomný. Pokud zde existuje nějaký dialog, pak výhradně se Zemí, nebem, anděli. Má to svoji logiku, neboť Anežka je v prvé řadě výtvarnice, proto se kloní k reálným detailům viděné skutečnosti, k tomu, co spoluvytváří každodenní obraz-odraz života. Domnívám se, že ten věčný dialog s věcmi je Anežčin záměr. Samotné její skromnosti se příčí něco tak nevyslovitelného – jako je Bůh – vyslovit. Nechává ho být vedle sebe, zemitě posedávat na židli, nebo u stolu, na kopci, pod mrakem, v odlehlém, ale věčném a věcném tichu… Teprve potom maluje. Židli, stůl, kopec, květinu, popřípadě píše, vždy s neviděnou boží přítomností. Knížka Ticho těchto věcí je o naprostém zastavení se v čase. Opakem toho, co se děje tam… venku.