Mandolína kapitána Corelliho

Polozapomenutý ostrov Kefallénie se neprozřetelně a nepředloženě zvedá z Iónského moře. Je to ostrov tak prastarý, že ze samotných skal dýchá nostalgie a červená půda leží zmámená nejen prudkým sluncem, ale hlavně nesnesitelnou tíhou vzpomínek. Odysseovy lodě byly postaveny z kefallénských sosen, jeho tělesná stráž se skládala z kefallénských obrů a podle některých autorů nestál jeho palác na Ithace, leč na Kefallénii. takto začínají „Osobní dějiny Kefallénie“ vesnického doktora Jannise, zaníceného historika amatéra. Poklidnému sepisování dějin je ovšem brzy konec, neboť v roce 1941 i na dosud idylickou Kefallénii doputuje druhá světová válka v podobě italských okupačních jednotek. Mezi nimi je i kapitán Antonio Corelli, člověk kultivovaný a vtipný, navíc skvělý mandolinista. Shodou okolností je nakvartýrován do rodiny doktora Jannise, jehož dcera Pelagia je sice od počátku rozhodnutá charismatického a bezelstného Itala nenávidět, nakonec si ho ale proti své vůli zamiluje. To by bylo v pořádku, kdyby za a) neměla snoubence u řeckých komunistických partyzánů a za b) kapitán nebyl — alespoň oficiálně — nepřítel… Takto vypadá ve velmi hrubých obrysech zápletka románu, který si získal nejen Cenu spisovatelů Britského společenství za nejlepší knihu roku 1995 eurasijského regionu, ale hlavně srdce čtenářů po celém světě. Tento příběh o lásce, cti a pomstě je totiž neobyčejně vtipný a zároveň hluboce tragický, zdařile absurdní ve stylu Hellerovy Hlavy XXII, laskavý i uměřeně sentimentální, ale v popisech italského tažení až bezděčně naturalistický. Jde o rafinované podobenství, jak nacismus a komunismus, ony zrůdně neosobní a skrznaskrz zločinecké ideologie, dokážou neúprosně rozdrtit konkrétní lidské osudy. Podtrženo a sečteno — rekviem nad hrobem století, které vtančilo do dějin s valčíkovým optimismem pokroku a končí zas v krvi a pochybnostech. Ostatně — jak říká Josef Škvorecký — koho kdy utěšila historie?