Jatka č. 5

Jatka č. 5 jsou mým prvním setkáním s Kurtem Vonnegutem a je to vlastně dost k zamyšlení. Čtenář si skoro chce kreslit diagram všech těch skoků v čase a toho, co na co navazuje. Jenže ono je to vlastně jedno. Kniha má být schizofrenní, a to už od samotného začátku, kdy autor píše předmluvu jako první kapitolu knihy. Jenže vlastně to není sám autor: je to fiktivní autor, který píše o tom samém jako ten skutečný, a vypráví svůj vlastní příběh očima protagonisty, který skáče v čase, ale vlastně neskáče. Občas skutečný autor navíc rozbije čtvrtou zeď a připomene se (a aby toho nebylo málo, radši pomlčme o Kilgorovi Troutovi). Kniha je poměrně krátká a to jí svědčí — bylo řečeno, co mělo být, a moc se v tom neplácá. Humor je absurdní a někdy dost tragikomický, ale tak je to koneckonců o válce. O smrti a zbytečnosti války je tu toho spousta a autor nám nezapomene připomenout každou smrt, ani ty „proxy“. Ostatně opakování je jedním z témat samotné knihy. Možná při dalším čtení bude kniha o něčem trochu jiném: zase se chytnu jiné linky a jiné nechám zapadnout. Tak to chodí.

Dost těžko se zpočátku čte, ale pak se děj rozběhne. Obraz kruté doby, v podstatě utajované historické skutečnosti na konci II. sv. války, bombardování Drážďan spojenci. Hrúzné přirovnání , - v té půdě je největší obsah lidské kostní moučky- bohužel asi pravdivé. Mimozemštani - spíše humorné vsuvky aby se člověk neudusil v depresi. Kurt Vonnegut byl za zveřejnění svých vlastních zážitků hodně kritizován Doporučuju.