Kniha o mrdání

Více o knize

Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání „Mrdááát! Mrdááát!“, máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: „Daleká cesta má!“ Banalita má v tomhle případě doložky nejvyšších výhod. Mám za to, že příval slov, které označujeme za vulgární, souvisí s nastupujícím věkem Vodnáře. O hegelovské triádě „kunda“, „čurák“ a „mrdání“ by uměly kohorty sběratelů akademických titulů bádat nekonečně dlouho. Je však nutno připomenout, že zatímco o „mrdání“ je možno jednoznačně mluvit jako o syntéze, mužský a ženský orgán je zároveň tezí a antitezí. „Mrdááát! Mrdááát!“ Je v tom trochu z germánského válečnického, zběsilého pokřiku, je v tom však i slovanský těžko popsatelný smutek. Je to zároveň pastýřské svolávání i přiznávání přítomnosti (účasti). „Kunda, čurák, mrdání. Toť slova pravdy, toť boží trojice. Vše jiné je špatně a mimo. Jen při mrdání, kdy není rozum — nic než mrd, tam je duch — buch buch buch.“