Tunel

Latinskoamerická literatura výrazněji vstoupila do mezinárodního kontextu teprve koncem padesátých let. Evropský čtenář proto může mít dojem, že většina knih, s nimiž je spojován obrovský úspěch této literatury v šedesátých a sedmdesátých letech, byla napsána přibližně v téže době. Ale již daleko dříve se v některých národních literaturách jihoamerického subkontinentu rodila díla, jejichž souměřitelnost a propojenost se světovou literaturou je evidentní. Román Tunel je toho dokladem, neboť ač byl vydán v Buenos Aires až v roce 1948, jeho základní osnova vykrystalizovala již během autorova předválečného pobytu v Paříži, kde se tehdejší stipendista oboru kvantové fyziky a pozdější fyzik Ernesto Sábato (narozen 1911) seznámil s předními francouzskými surrealisty. Spolu s nimi dospěl k názoru, že člověk dvacátého století, ztrácející postupně citlivost pro magický práh podvědomí, stává se otrokem pyšného rozumu a ztrácí schopnost dorozumění a lásky. Po válce (a Hirošimě) proto již jen píše. Tunel, jeho románová prvotina, vzbudil okamžitě pozornost nejen v jeho laplatské domovině, ale i v Evropě. Nadšeně ji uvítal Albert Camus či Graham Greene. Záhy byl přeložen do řady jazyků a stal se vděčným námětem literárních rozborů, ba i filmových zpracování. Tato zneklidňující výpověď, zjevně inspirovaná dobovými vazbami mezi surrealismem a existencionalismem, si však svůj původní význam alarmujícího svědectví o tragické rozpolcenosti moderního člověka uchovává dodnes. „Rozumné je normální. Proč by však mělo být normální umění? Tvorba je vždycky záležitost magie, imaginace a iracionality,“ říká autor. Příběh zničující lásky, jak jej před námi mistrně rozvíjí, se odehrává na půdorysu tohoto názoru. Ten lze vysledovat i v obou dalších a posledních, světově proslulých Sábatových románech Kniha o hrdinech a hrobech (1961, česky 1984) a Abaddón zhoubce (1974).