Dziś nad śmiercią zapadło milczenie. Konstatacja tego faktu skłoniła Philippe’a Ariesa (1914–1984) do napisania swego opus magnum. Aries, jeden z najwybitniejszych historyków francuskich w XX wieku, autor m.in. słynnej Historii dzieciństwa (Paris 1960; wyd. pol. Warszawa 2010), opisuje w swojej monografii (1977) stosunek człowieka do śmierci w ciągu ostatniego tysiąclecia. Wraz z rosnącą prywatyzacją i indywidualizacją ludzkiego życia śmierć przestaje być czymś „wspólnym”, bliskim, z czym społeczeństwo obcuje w zażyły sposób, i staje się sprawą osobistą. Współczesny człowiek odrzuca samoistność zła, a wraz z tym ratunek przed nim w postaci „dobrej śmierci”. Wiara w zło była niezbędna do oswojenia kresu życia, który teraz nabiera „dzikiego” charakteru: jest przerażającą, irracjonalną wyrwą. Powrót śmierci do „stanu dzikości” sprawia, że dzisiejszy człowiek usiłuje ją przemilczeć. Tę ewolucję Aries wykazuje na podstawie fascynującego (jak zwykle w jego książkach) materiału historycznego z poszczególnych epok. Śmierć, choć tak dojmująca egzystencjalnie, stanowi w jego ujęciu pewien konstrukt społeczny. Badanie jej losów pomogłoby może dzisiejszemu człowiekowi na nowo się z nią „oswoić”.
Člověk tváří v tvář smrtiSérie
Tato série se ponoří do hlubin lidské historie a zkoumá, jak se různé západní kultury po více než tisíciletí vyrovnávaly s nevyhnutelností smrti. Prostřednictvím pečlivého výzkumu odhaluje vyvíjející se postoje, rituály a filozofie, které formovaly naše chápání konečnosti. Je to strhující zkoumání jednoho z nejzákladnějších lidských zážitků, které nabízí hluboký vhled do minulosti i do naší vlastní smrtelnosti.


Doporučené pořadí čtení
Dějiny smrti
- 764 stránek
- 27 hodin čtení
Dějiny smrti jsou vrcholným dílem moderní francouzské historiografie, které Philippe Aries vytvořil po dvacetiletém shromažďování různých pramenů. Tato fascinující studie zkoumá vztah člověka k smrti, formovaný na rozhraní antického a křesťanského světa a přetrvávající do 19. století. Aries detailně zachytil historické proměny evropské mentality ohledně umírání, přičemž se zaměřil na pohřební rituály, vznik hřbitovů, vztah k mrtvému tělu a lékařské přístupy ke smrti. V duchu školy Annales se věnoval posledním okamžikům života jak u panovníků a aristokracie, tak u měšťanů a venkovanů. Důležitým zdrojem pro jeho analýzu byly testamenty a memoárová literatura. Vzhledem k tomu, že v křesťanském světě smrtí život nekončí, Aries se systematicky dotýká dobových názorů na posmrtný život, včetně posledního soudu a naděje na spásu. Ačkoli se kniha nejvíce soustředí na středověk a raný novověk, zahrnuje i úvahy o moderním pojetí smrti. Srovnání předmoderních a současných představ ukazuje na odindividuálnění smrti a její marginalizaci ve společnosti. Čtení Dějin smrti nás nutí zamyslet se nad podstatou lidského života a ztrátou úcty k jeho bolestné podobě, což se v kontextu pandemie stává ještě aktuálnějším.