Philippe Ariès Knihy

Druhý a poslední díl pojednání o smrti, umírání a věcech s tím souvisejících tak, jak se měnily v běhu staletí. Oba díly nejsou nijak výrazně ohraničeny zpracovaným časovým údobím. Autor volně pojednal o různých hlediscích smrti, rozčlenil knihu do delších tématických celků, a potom celý spis rozdělil do dvou svazků. Je nesporně zajímavé a přínosné přečíst třeba jen jeden díl – první neztrácí smysl bez druhého a naopak. K získání uceleného pohledu je však třeba prostudovat celé velmi kompaktní dílo.

Dějiny smrti jsou vrcholným dílem moderní francouzské historiografie, které Philippe Aries vytvořil po dvacetiletém shromažďování různých pramenů. Tato fascinující studie zkoumá vztah člověka k smrti, formovaný na rozhraní antického a křesťanského světa a přetrvávající do 19. století. Aries detailně zachytil historické proměny evropské mentality ohledně umírání, přičemž se zaměřil na pohřební rituály, vznik hřbitovů, vztah k mrtvému tělu a lékařské přístupy ke smrti. V duchu školy Annales se věnoval posledním okamžikům života jak u panovníků a aristokracie, tak u měšťanů a venkovanů. Důležitým zdrojem pro jeho analýzu byly testamenty a memoárová literatura. Vzhledem k tomu, že v křesťanském světě smrtí život nekončí, Aries se systematicky dotýká dobových názorů na posmrtný život, včetně posledního soudu a naděje na spásu. Ačkoli se kniha nejvíce soustředí na středověk a raný novověk, zahrnuje i úvahy o moderním pojetí smrti. Srovnání předmoderních a současných představ ukazuje na odindividuálnění smrti a její marginalizaci ve společnosti. Čtení Dějin smrti nás nutí zamyslet se nad podstatou lidského života a ztrátou úcty k jeho bolestné podobě, což se v kontextu pandemie stává ještě aktuálnějším.

První ze dvou dílů zásadního spisu o smrti a umírání a měnící se úloze tohoto fenoménu v průběhu dějin lidstva. Zjištění, že „Dějiny smrti“ vyšly v edici „Každodenní život“ je jediným úsměvným momentem, který čeká čtenáře této knihy. Jinak před ním defiluje čtení neveselé, ale zato nesmírně zajímavé, podnětné, fundované a hodnotné. Dějiny smrti jsou zásadním textem, jaký v současné, ať už původní, nebo překladové historiografii chyběl a který vzniklou mezeru zaplňuje více než důstojně. Což ostatně odpovídá dvacetiletému úsilí, které Ariès tématu věnoval. Smrt je tu nazřena z mnoha úhlů pohledu jako fenomén provázející lidstvo od nepaměti. Obávaná i uctívaná, vnímaná jako konec života i jako počátek vyššího stupně bytí. Autor přednáší i o věcech se smrtí souvisejících, o pohřbívání, hřbitovech, o lékařském přístupu k agónii, o myšlení umírajícího člověka, o názorech na smrt a posmrtný život měnících se spolu se změnami v životním stylu a s odlišností různých civilizací i sociálních skupin.

Was wir Kindheit nennen, hat es nicht immer gegeben. Die Abgrenzung zwischen Kindern und Erwachsenen hat das Mittelalter nicht gekannt: Kinder lebten, sobald sie sich allein fortbewegen und verständlich machen konnten, mit den Erwachsenen, waren kleine Erwachsene. Was wir »Familie« nennen - die Gemeinschaft von Eltern und Kindern -, entwickelte sich in Europa erst im 15. und 16. Jahrhundert allmählich aus den größeren Sippen- und Stammesverbänden; sie wird dann zu einer moralischen Institution. Diese und andere grundlegende und oft überraschende Erkenntnisse gewinnt Ariès aus seinem Studium der sozialen, rechtlichen und kulturellen Entwicklung der Familie und der Erziehung. Er findet sein Material nicht in den Theorien und Programmschriften und den Äußerungen der Maßgebenden, sondern hauptsächlich in den vielfältigen, oft stillen Zeugnissen des Alltagslebens aller Volksschichten.

»Privates Leben ist keine Naturtatsache; es ist geschichtliche Wirklichkeit, die von den einzelnen Gesellschaften in unterschiedlicher Weise konstruiert wird. Es gibt nicht das private Leben mit ein für allemal festgelegten Schranken nach außen; was es gibt, ist die - selber veränderliche - Zuschreibung menschlichen Handelns zur privaten oder zur öffentlichen Sphäre. ... Die Geschichte des privaten Lebens beginnt mit der Geschichte seiner Markierungen.« Antoine Prost »Diese große, eindrucksvolle Unternehmung wird man einmal zu den fortdauernden Werken der Historiographie in unserer Zeit zählen.« "Times Literary Supplement"

The second volume of A History of Private Life is a treasure-trove of rich and colorful detail culled from an astounding variety of sources. This absorbing "secret epic" constructs a vivid picture of peasant and patrician life in the eleventh to fifteenth centuries. All the mystery, earthiness and romance of the Middle Ages are captured in this panorama of everyday life. The evolving concepts of intimacy are explored--from the semi-obscure eleventh century through the first stirrings of the Renaissance world in the fifteenth century. Color and black-and-white illustrations

First of the widely celebrated and sumptuously illustrated series, this book reveals in intimate detail what life was really like in the ancient world. Behind the vast panorama of the pagan Roman empire, the reader discovers the intimate daily lives of citizens and slaves--from concepts of manhood and sexuality to marriage and the family, the roles of women, chastity and contraception, techniques of childbirth, homosexuality, religion, the meaning of virtue, and the separation of private and public spaces.The emergence of Christianity in the West and the triumph of Christian morality with its emphasis on abstinence, celibacy, and austerity is startlingly contrasted with the profane and undisciplined private life of the Byzantine Empire. Using illuminating motifs, the authors weave a rich, colorful fabric ornamented with the results of new research and the broad interpretations that only masters of the subject can provide.

AriA]s traces Western man's attitudes toward mortality from the early medieval conception of death as the familiar collective destiny of the human race to the modern tendency, so pronounced in industrial societies, to hide death as if it were an embarrassing family secret. -- Newsweek