Knihobot

Venkovská trilogie morálního neklidu

Tato série proniká do hlubin lidské duše a zkoumá složité morální otázky v idylickém, avšak často drsném venkovském prostředí. Sleduje postavy, jak se potýkají s vnitřními konflikty, ztrátou tradic a hledáním smyslu života v měnícím se světě. Je to poutavé vyprávění o venkovském životě, které se dotýká univerzálních témat viny, odpovědnosti a lidské křehkosti.

Dešťová hůl
Rybí krev
Selský baroko

Doporučené pořadí čtení

  1. 1

    Selský baroko

    • 206 stránek
    • 8 hodin čtení
    4,0(1577)Ohodnotit

    V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005

    Selský baroko
  2. 2

    Román Rybí krev pokračuje v linii venkovských próz Jiřího Hájíčka a zavádí nás na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Hana se po patnácti letech v cizině vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala a snila o manželství a učitelství. Realita je však jiná; na vylidněné návsi je sama. Přesto se odváží podívat zpět a klást si otázky o svém životě a o lidech, kteří jí kdysi byli blízcí. Po čtyřicítce touží po uspořádání vlastních myšlenek a uzavření starých záležitostí, což se projevuje v setkáních s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko autor zkoumá českou vesnici dále. Rybí krev je příběhem rozpadu rodiny a vesnice v nových společenských podmínkách. Téma vysidlování a bourání obcí kvůli výstavbě jaderných elektráren je aktuální i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například v souvislosti s těžebními limity v severních Čechách. Rybí krev však není jen „zeleným románem“, ale především poutavým lidským příběhem tří kamarádek, jejichž osudy se rozprášily do světa. Silně se v něm ozývá touha po rodinné soudržnosti, lásce a odpuštění.

    Rybí krev
  3. 3

    Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.

    Dešťová hůl