Autorka Betty MacDonald se proslavila svým osobitým stylem vyprávění, který často čerpal z jejích vlastních životních zkušeností. Její díla, ačkoliv někdy vyvolávala kontroverze kvůli stereotypnímu zobrazení postav, nabízela pronikavý pohled na americkou společnost a její obyvatele. Prostřednictvím semi-autobiografických románů a oblíbených dětských knih si MacDonald získala široké publikum a zanechala nesmazatelnou stopu v literatuře.
Paní Láryfáry je stará dáma, kterou děti milují, protože její způsob řešení dětských neduhů a průšvihů nebo jen zahánění nudy je víc, než originální. Je to o ní známo po celém okolí, a tak má návštěvy nejen dětské, ale občas i návštěvy dospělých, kteří si s dětmi nevědí rady. Ovšem paní Láryfáry si ví rady vždy. A protože je to opravdu kouzelná stará dáma, občas přitom sáhne i po kouzelných prostředcích.
Autorka ve volném pokračování slavného románu Vejce a já vypráví o třech důležitých etapách svého života - o období nezaměstnanosti, o době, kterou prožila jako pacientka plicního sanatoria, a konečně o obtížném údobí, kdy pečovala o dospívající dcery a snažila se o literární kariéru. Náměty čerpá výhradně z vlastního života a s ironickým nadhledem líčí, co ji v něm potkalo dobrého či zlého. Optimismem, bezprostředností, upřímností a vírou v člověka a jeho schopnosti překračují její romány běžné hranice jak humoristické, tak i ženské četby.
Zastavili jsme před domem a celá rodina včetně dětí a psů se vyřinula na ulici. Už to věděli. Mary jim zatelefonovala, když jsem byla u plicního specialisty. Měla jsem už připravenou postel - maminčinu velkou postel s nebesy, ve které jsme se všichni narodili a odstonávali své dětské choroby. Čekal mě oheň v krbu, vůně horké, čerstvé kávy a mnoho lásky a pochopení. Asi až příliš mnoho. Propadla jsem sebelítosti. Namísto abych si přiznala, že je to vlastně velká úleva vědět, co mi chybí, a vědět, že jsem byla nemocná a ne líná a tupá, ronila jsem slzy na maminčinu modrou prošívanou deku a v duchu jsem si kreslila žaluplné scénky, jak Anka a Janka kladou květiny na můj čerstvý rov. Byla jsem ohromná fňukna bez špetky smyslu pro humor. Kašlala jsem celou noc a bavilo mě to.
Jak se pamatuju, bylo ve městě počasí konverzačním námětem, jenž se podával ve společnosti jako solené buráky a nepředpokládalo se, že přetrvá několik úvodních vět. Na venkově je počasí právě tak důležité jako potrava a někdy znamená život nebo smrt. Diskuse o počasí se mohou větvit do mnoha zajímavých směrů, jako je třebas mimino paní Exeterové, které se narodilo málem na pláži, protože bouře smetla molo, takže převozní pramice nemohly přistávat, a pobřežní hlídku nešlo zavolat, protože jediná telefonní linka na ostrově byla obsazena receptem na švestkový koláč. Za těch dvanáct let jsme tu zažili největší deště, největší sucho, nejstudenější zimu, nejvíc sněhu, největší zemětřesení, nejhorší sesuv půdy, nejvyšší příboj, nejnižší pokles hladiny při odlivu, nejprudší vichřice, nejdelší období nepřetržitých větrů, nejhustší mlhu, nejparnější den, nejranější jaro, nejpozdnější jaro, nejstudenější léto, nejteplejší podzim, nejchmurnější zimu (tuhle), nejdeštivější Vánoce - a k tomu úplné zatmění Měsíce, totální zatmění Slunce a létající talíř na oregonském břehu.
Hrůzostrašné, legrační i mravoličné vyprávění bylo kdysi určeno autorčiným kamarádům. Trocha té nostalgie ulpěla na jinak žertovném pojednání o dvou malých holčičkách, které se ocitnou v nevlídném dětském domově, ovšem nakonec díky vlastní odvaze a daru v každé situaci vidět ty lepší stránky naleznou radost a štěstí. Žertovné ilustrace stejně jako v případě Paní Láryfáry potěší nejen děti, ale všechny čtenáře, kteří si zachovali dětskou duši.
I v tomto novém pokračování nesmírně oblíbené knihy Paní Láryfáry se setkáváme s typickými dětskými nemocemi, které trápí spíš rodiče než děti samotné a při jejichž léčení pomáhá kouzelná paní Láryfáry a její čáry. Další vtipné, veselé a zábavné příběhy o průběhu léčení těchto „chorob“ pocházejí částečně z pera světoznámé autorky Betty MacDonaldové a částečně jsou podle jejích poznámek dopsány dcerou Anne. Kniha vychází zároveň s 1. vydáním v USA jako první neanglický překlad.
Pět příběhů dětí, které trpí různými nectnostmi a svérázná paní Láryfáry léčí tyto neduhy svými bylinkovými prášky. Pro děti a pro ty, kteří mají smysl pro humor.
Recounts the years of economic crises of the 30's, after the divorce from her first husband when she moved back to her family in Seattle with her two daughters.
Hlavní postavou knížky je paní Láryfáry. Je docela maličká a na zádech má hrb. Když se jí všechny děti ptají, na co ho má, odpoví, že v něm nosí svá kouzla a čáry. Žije v domku spolu se svým psem Darebou a kočkou Ťapko. Domek má postavený vzhůru nohama, proto je tam velká legrace. Děti tam moc rádi chodí, hrát si a popovídat s paní Láryfáry. Paní Láryfáry také pomáhá rodičům léčit "nemoci" jejich dětí. To jí zavolá třeba paní Tomková, že jejich Jarda si vůbec neuklízí pokoj. Paní Láryfáry jí dá kouzelnou radu, jak takovou nemoc zvanou čurbesajda, léčit. Jindy k radě přidá i kouzelnou pilulku. A že už vyléčila nemocí, třeba: lakomici, nimravku, hádavku, žalobajdu a spoustu dalších. S paní Láryfáry se v městečku rozhodně nenudí.
Slavný autobiografický román popisuje život na slepičí farmě, kterou s manželem Bobem založili v panenském koutě severozápadní Ameriky. Život v primitivních podmínkách a s nelaskavým manželem nebyl pro ženu zvyklou na město uspokojivý. Kniha začíná před narozením hlavní hrdinky Anny, jejíž rodiče hodně cestovali. Nejprve se narodila Mary, pak Anna, bratr Cleve a sestra Darsie. Anna vyrůstala se svou sestrou, navštěvovaly zájmové kroužky, jezdily k babičce a pomáhaly rodičům. Když jí bylo dvanáct, zemřel otec a brzy se narodila nejmladší sestra Alison. Rodina se ocitla v těžké situaci, protože neměli nikoho, kdo by se o ně staral. Anna přibrala na váze a pomáhala babičce, zatímco její sestra se účastnila večírků. V sedmnácti se Anna zamilovala do muže, kterého přivedl její bratr, a o rok později se s Bobem vzali. Koupili farmu v horách a začali připravovat vše potřebné. Bobovi se dařilo, ale Anně se zvykalo hůře. Pomáhala jí sousedka paní Kettlová, která ji naučila mnoho užitečných dovedností. Anna se seznámila s novými sousedy a indiány, kteří byli jiní, než jak je popisují knihy. Na začátku léta se jí narodila dcera Anička, ale na farmě byla nešťastná. Na podzim koupili farmu v Seatlu, což ji překvapilo a nakonec i potěšilo.
