Elfriede Jelinek
20. říjen 1946
Elfriede Jelineková, nepřechýleně Elfriede Jelinek (* 20. října 1946 Mürzzuschlag, Štýrsko), je rakouská spisovatelka, která žije ve Vídni a Mnichově. V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu za „muzikální proud hlasů a protihlasů v románech a dramatech, s jedinečnou jazykovou vášnivostí odhalují absurditu a deformující moc sociálních klišé“.
Elfriede Jelineková se narodila roku 1946 v Mürzzuschlagu. Její otec, chemik Friedrich Jelinek, měl česko-židovské kořeny. Dědeček Friedrich byl knihařem a aktivně se projevoval v sociálně-demokratické politice (podle rodinné legendy je považován za zakladatele rakouské sociální demokracie), po sňatku konvertoval k římskému katolicizmu. Jelineková jeho názory parafrázovala prostřednictvím matky jednoho z hrdinů románu Die Ausgesperrten (Vyvrhelové). Otcovo „válce prospěšné“ zaměstnání ho uchránilo pronásledování nacistickým režimem; během války pracoval v podniku pro výrobu syntetického kaučuku Semperit. Friedrich Jelinek onemocněl v padesátých letech psychickou chorobou, která se v šedesátých letech neustále zhoršovala. Zemřel v roce 1969 na psychiatrické klinice. Elfriede jeho pomatenost těžce nesla. Trpěla pocitem viny a nepochopením, které zpracovávala ve své tvorbě. Její matka Olga, rozená Buchner, pocházela z vídeňského měšťanstva. O vzdělání dcery se starala matka Olga, emancipovaná žena, šéfka personálního oddělení Siemens. Jelineková chodila do katolické školky a poté do klášterní školy, kterou pociťovala jako velmi omezující. Její nápadný neklid ji přivedl na radu sester na dětskou psychiatrii, ačkoliv bylo její chování z lékařského hlediska v pořádku. Nehledě k tomu, plánovala pro ni matka kariéru zázračného dítěte, a Jelineková dostávala v hudební škole hodiny klavíru, kytary, flétny a houslí. Ve 13 letech byla přijata na vídeňskou konzervatoř ke studiu hry na varhany, klavír a příčnou flétnu. Paralelně k tomu absolvovala veřejné gymnázium. Po maturitě se poprvé psychicky zhroutila, avšak přesto se zapsala ke studiu dějin umění a divadelní vědy, které však musela roku 1967 kvůli psychickým problémům přerušit a strávit rok v rodinném domě v Hutteldorfu v naprosté izolaci. Jediný kontakt se světem pro ni představovala její matka. Jelineková v té době četla kriminální romány, komiksy, noviny, recenzuje pro časopis Extrablatt a sleduje TV. Tyto znalosti televizní a mediální manipulace uplatnila později ve své literární tvorbě. Během této doby začala psát; její první básně byly otištěny v časopisech a v malém nákladu vydány. Její první román Bukolit (1968) však nevyšel až do roku 1979. Po smrti svého otce se začala zotavovat; angažovala se v hnutí roku 1968, patřila k předním aktivistkám levicových intelektuálů. Roku 1971 složila zkoušku ve hře na varhany na konzervatoři. Rozhodující vliv na její další literární vývoj mělo seznámení s teoriemi Rolanda Barthese, které zpracovala v eseji Die endlose unschuldigkeit (Nekonečná nevinnost). V roce 1972 bydlela se spisovatelem Gertem Loschützem v Berlíně, ale po roce se vrátila zpět do Vídně. V rámci politické aktivity vstoupila Jelineková v roce 1974 do Komunistické strany Rakouska (Kommunistische Partei Österreichs, KPÖ), ze které v roce 1991 (spolu s lidmi z předsednictva strany Susanne Sohn a Walterem Silbermayerem) vystoupila. V roce 1974 se také provdala za Gottfrieda Hüngsberga, který psal v té době filmovou hudbu, avšak od poloviny sedmdesátých let pracuje jako informatik v Mnichově. Od svatby žije tedy Elfriede Jelineková střídavě ve Vídni a v Mnichově. Politické konotace mělo i její literární dílo. Strana rakouských svobodných (FPÖ), která je částí názorového spektra, především svými odpůrci, označována za „pravicově populistickou“, totiž v roce 1969 poprvé vystoupila proti Elfriede, a to tehdy, když Elfriede na festivalu Innsbrucker Jugendkulturwoche dostala za ukázku z románu „Wir sind lockvögel, baby!“ hlavní cenu za prózu i hlavní cenu za lyriku. FPÖ se podivovala, že v Rakousku se udělují ceny za „pornografické texty“. Od té doby FPÖ bojovala proti Jelinekové, boj vyvrcholil v 90. letech, kdy se ve své předvolební kampani svými bilboardy ptala voličů, zda mají rádi kulturu a umění nebo E. Jelinekovou, Thomase Bernharda a jiné umělce. V roce 2000, kdy se FPÖ stala součástí vládní koalice, Elfriede zakázala uvádění svých her na rakouském území. Jelineková se společně s Erikou Pluharovou a Ernstem Bornemannem připojila k signatářům petice za propuštění Jacka Unterwegera, který si odpykával doživotní trest za vraždu prostitutky a další zločiny. Někteří intelektuálové a politikové jej považovali za napraveného zločince. Později byl Unterweger shledán vinným z vražd dalších devíti prostitutek, které spáchal během dvou let po propuštění z vězení. Po odsouzení spáchal sebevraždu.