Jan Gabriel Pořadí knih

Ve své knize, básník, překladatel, kolážista a publicista, fenomenologicky ohledává nejběžnější a nejbanálnější jevy, které jej obklopují, stejně jako tajemný, fantastický svět svého dětství, plný stínů, odlesků i snových obrazů. „Židle, Kavárny, Obchody, Kurty a míčky, Odjezdy, bordel i muzea,", jak znějí názvy některých jeho krátkých textů, jež mají nejčastěji blízko k básním v próze. Ve všech těchto textech autor mnoha básnických sbírek surrealistické orientace zcela uvolněně a svobodně mísí přesný postřeh, rozjitřenou vzpomínku a především předmětnou imaginaci. Běžné každodenní rituály, jako jsou návštěvy kavárny, tenisového kurtu, lázní či pohled do zrcadla, ve svých prózách povyšuje na zázračný akt, skládá cosi jako neotřelé imaginativní puzzle vlastního vidění a zcela osobitého výrazu.

Żyć Bogiem Okres zwykły od niedzieli I do XII

Żyć Bogiem Okres zwykły od niedzieli XIII do XXIII oraz uroczystości, święta, wspomnienia w tym casie przypadające.

Żyć Bogiem Okres zwykły od niedzieli XXIV do XXXIV

V povědomí čtenářů je Jan Gabriel zapsán jako suverénní autor jemných i ironických veršů svébytného „surrealistického civilismu“. Sám o své poesii říká: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako abstraktní, často jen rozmazané kdesi v zapadajícím slunci nad karlínským viaduktem, banálním i poněkud zlověstným, který pouze čas od času čeří vzduch. Jako když chceme rozfoukat plamínek ve vlastním snění, aby ho o chvíli později málem zase sfoukla deklasovaná strohost a nečitelnost burzovních zpráv.“

Sám Jan Gabriel charakterizuje svou poesii takto: „Nikdy nevím, co mě láká víc. Zda konkrétnost ulic, svéhlavost nároží, potrhlá gesta chodců či jen jejich stíny a tajemný odlesk věcí či těkavá hra čistě soukromého představení. Hledání tajné a ztracené řeči, stejně tak konkrétní jako abstraktní, často jen rozmazané kdesi v zapadajícím slunci nad karlínským viaduktem, banálním i poněkud zlověstným, který pouze čas od času čeří vzduch. Jako když chceme rozfoukat plamínek ve vlastním snění, aby ho o chvíli později málem zase sfoukla deklasovaná strohost a nečitelnost burzovních zpráv.“ Denní zprávy Přízraky jsou dnes volně k mání Setmělá prkna Vlající sýrové mísy Osvětlený Kypr Obraz Kima jak rozhání v Koreji mraky Rozevlátým kabátem Je to stejně podivné Jako oprašovat umělecké předměty na sněhu Nic víc Jen v dálce někdo loví holuby Schoulené mezi cigaretovými papírky

Guillaume Apollinaire (1880–1918) patří k největším francouzským básníkům. Jeho poezie otevírala cesty k novému pojetí modernosti, ztělesňovala ducha dobrodružství. Neexistovalo nic, co by se nemohlo stát inspirací básně. Ne náhodou bylo jeho heslem slavné: okouzluji. Ačkoli je Zahnívající čaroděj dílem básníkova mládí, projevuje se v něm již „zkušený a sečtělý jako starý černokněžník“. Kolem legendární postavy Merlina tak namíchal podivuhodný koktejl z prvků poezie, divadla i románu, v němž se prolínají odkazy na artušovskou legendu, řecké a keltské mýty, středověké bestiáře stejně jako biblické obrazy. Je to dílo oplývající imaginací a neobvyklým humorem, plné zázraků, rozpustilosti, hrůzy, lásky, erotismu i smrti.

Výbor z básnického díla je prvním překladem do češtiny. Obsahuje básně z let 1934-1955, pokrývá tedy s výjimkou první, pod pseudonymem vydané sbírky celé básníkovo tvůrčí období.

Rozházení chodci jsou pátou sbírkou básníka a výtvarníka Jana Gabriela. Jeho básně v přeneseném slova smyslu vznikají způsobem, který u něj převládá ve výtvarných dílech, a sice principem koláže. V Gabrielově poezii nejde o hledání nové nadreality, ani o magii snových obrazů. Autor se spíše „přehrabuje“ v tom, co ze světa zbylo: „I krize má jen monotóní barvu šrotu.“ Znovu slepuje střípky nenávratně rozbité reality, což se mu ovšem nedaří, dokonce se zdá, že o pevné znovuslepení neusiluje. Jednotlivé fragmenty kaleidoskopu se sice stálým přesýpáním skládají dohromady, ale smysluplný obraz světa již nevzniká, maximálně křivé zrcadlo. Gabriel by se dal stručně charakterizovat jako básník informačního šumu. Možná je to dáno i jeho dlouholetou profesí redaktora denního tisku, kde se potřeba zaplnit prázdnou stránku často nachází v přímém protikladu s kvalitou informací. Ať již je hlubinná motivace autorovy tvorby jakákoli, jeho poezie není samoúčelnou hrou s významem slov nacházejících se na hraně nonsensu, okořeněnou ironií a imaginativním humorem. Skutečným spouštěčem Gabrielovy básnické tvorby je krize naší civilizace a niterná potřeba se vyrovnat s jejími doprovodnými jevy.

Jan Gabriel (1949) ve své nové básnické sbírce Nerozvěšené obrazy rozvíjí originální osobní poetiku, již můžeme ve zkratce charakterizovat jako plynulý přechod z uvolněné výrazné metaforiky ke kontemplaci či jedinečné impresi, ale i - možná především - jako postup opačný: významově neuzavřená, v základě spontánní, mnohdy zdánlivě "neřízená", leč vždy kultivovaná metaforika (Jen déšť a ruce kudy cestují svaly jako jezera nebo prsteny, sestry mrtvých, které zvolna dohořívají) tvoří jakýsi doplněk a vlastně i důsledek primární imprese a kontemplace, vzácněji též určité vnitřně modelované vize.