Publikácia obsahuje 18 textov prevažne slovenských a českých autorov, no taktiež dve prekladové štúdie, ktoré by na 260 stranách mali pomôcť čitateľom lepšie pochopiť fenomén francúzskeho filmu noir a zasadiť jednotlivé filmy do širšieho (nielen kinematografického).
Esej Nové besedy nabízí hlubší zamyšlení a originální náhled na klíčové otázky, které nese život v současné společnosti. Významní a cenění autoři nahlíží na téma z pohledu různých vědních oborů. Čemu věřit? Orientace ve společnosti a každodenním dění a vztahování se ke světu vychází také ze schopnosti a možnosti rozeznat fakta od názorů a od nepravd; vidět jasně obrysy věcí a událostí a kriticky myslet o jejich obsahu. Kromě světa reflektovat i sebe, svojí pozici v něm, a pak činit rozhodnutí. Pojmy jako pravda a pravdivost byly samozřejmě vždy víceznačné. Avšak i když jak historickou, tak aktuální mnohoznačnost takovýchto kritických pojmů budeme brát jako nutné východisko, je současný kontext, v němž se má člověk rozhodovat a konat, znejišťující v tolika oblastech a nabízející tak vrstevnaté a typově různé víceznačnosti, že se stává neustále obtížnějším najít jakési „pevné body“, o které by se jeho každodenní existence, vytváření názorů a praktické jednání mohly opřít. Co jsou ty oporné body, ostrůvky možností důvěry? Jsou v konkrétních lidech, v institucích, v umění, v systémech, inteligenci, určitých poznatcích, postupech či vědách? Nad tématem „Čemu věřit“ se zamýšlí autoři nakladatelství Nová beseda, kteří jsou odbornými autoritami a mysliteli v různých oborech a oblastech poznání.
Monografická publikace, představující výběr z více jak dvacetiletého malířského díla Martina Gerboce (1971), odkazuje ve svém názvu ke knize Arthura Rimbauda Une saison en enfer a podobně jako v poezii prokletého básníka kontrastuje krása a ošklivost, v Gerbocově díle stojí děs po boku rozkoši. Právě hranice, kde se obě charakteristiky stýkají, je pro Gerboce místem, kde setrvává, je jím fascinován a zkoumá je coby nebezpečnou zónu samoty a strachu. Výrazovým prostředkem je mu punková estetika ošklivosti nebo ještě lépe estetika terorismu, která svou otevřeností vyvolává nejdříve odpor a nevoli, je však ve své záhadnosti přitažlivá. Téměř monochromní barevnost odkazuje na barvy těla, jeho vnějšek i vnitřek, krev, kůži, sliznice, oheň i hnilobu. Tematicky se Gerboc obrací k berlínskému kabaretu dvacátých a třicátých let minulého století - tavícímu kotlíku dekadentních kulturních tradic střední Evropy, dále k pornografii a sexualitě versus erotizujícím náboženským motivům či obrazům Francisca Goyi. Umělcova tvorba je často odrazem několika souběžně probíhajících dějů. Divák v tomto osobním střetu čelí svému vlastnímu podvědomí, skrytým touhám a zakázaným rozkoším. Kniha vychází v dvoujazyčném anglicko-českém vydání.
»Nezdá sa mi, ze je potřebné vedieť, čo presne som. Hlavným záujmom v živote a práci je stať sa niekým iným, než ste boli na začiatku. Myslíte si, že by ste mali odvahu napísať knihu, keby ste už na začiatku vedeli, čo budete hovořit' na konci? Čo platí o písaní a ľúbostných vzťalioch, to platí aj o živote. Hra stojí za to len vtedy, keď nevieme, aký bude koniec.« ([2], 9) Michel Foucault
Miroslav Marcelli v knihe Príklad Barthes sleduje líniu myslenia francúzskeho filozofa, literárneho kritika a semiológa Rolanda Barthesa, aby ju mohol vzápätí opustiť a predĺžiť, rozšíriť priestor filozofovania o svoju vlastnú trasu.
Roku 1886, včase najväčšej Masochovej slávy, použil lekár Krafft-Ebing vo svojom diele Psychopathia sexualis po prvý raz pojem masochizmus, odvodený od spisovateľovho mena, pod ktorým zhrnul symptómy istej sexuálnej perverzie. Venuša v kožuchu patrí k najúspešnejším erotickým prózam rytiera Leopolda von Sacher-Masocha. Gilles Deleuze, jeden z najoriginálnejších francúzskych filozofov druhej polovice 20. storočia, vyzdvihuje literárnu hodnotu Masochovho diela, analyzuje sadizmus a masochizmus, ich rozdiely a súvislosti. Gilles Deleuze Je jedním z nejoriginálnějších a najinspirativnějších francouzských filozofů druhé poloviny 20. století. Při rozvíjení své vlastní filozofické problematiky se často obracel k podnětům, které se zrodily v takových oblastech jako literatura, film, výtvarné umění nebo i kvantová mechanika, biologie a neurologie. Charakteristickým znakem jeho myšlení je schopnost zachytit mnohotvárnost a nezredukovatelnou jedinečnost kulturních, vědeckých a společenských pohybů. Tuto svou schopnost v plné míře projevuje i v práci o Sacher - Masochovi, vydané původně v roce 1967. Deleuze zde s velkým porozuměním představuje literární podoby jeho díla a zároveň usiluje rozbít zjednodušující koncepci sadomasochistické jednoty, kterou přijímá psychoanalýza.
