Jaroslav Putík

Jaroslav Putík (25.7.1923 — 31.10.2013) byl český spisovatel, který se proslavil se zejména svými romány se společenskomorální problematikou, mezi nejznámější patří Muž s břitvou, Odchod ze Zámku, Plyšový pes nebo Smrtelná neděle. Za svou tvorbu byl několikrát oceněn. Byl jediným autorem, jemuž byla dvakrát udělena prestižní Cena Egona Hostovského, letos pak získal Cenu PEN klubu.

Narodil se v Mostě. Pro svou odbojovou činnost byl nacisty vězněn, po válce vystudoval Novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální, poté pracoval v redakci Literárních novin, z nichž musel roku 1959 odejít, a krátce byl zaměstnán v jiných periodikách (vedl též dvouměsíčník Orientace); nakonec se stal spisovatelem z povolání. Po roce 1969 dlouho nesměl publikovat, živil se pod propůjčenými jmény; od roku 1978 byl v důchodu. Zemřel 31. 10. 2013.

Těžiště literární tvorby Jaroslava Putíka (který debutoval již v roce 1941 a zpočátku se věnoval literární publicistice, reportážním cestopisům a politické literatuře faktu) spočívá především v letech šedesátých a osmdesátých. Bohužel také tohoto spisovatele, moralistu a generačního mluvčího, postihl dlouhodobý publikační zákaz a jeho zralé práce vycházely pouze v samizdatu, resp. v exilu. Již na začátku let šedesátých si Putík získal značné spisovatelské renomé svými symbolizujícími mikropovídkami (Indicie, Pozvání k soudu), případně i uměním intelektuálně psychologizující novely (Zeď); k vrcholům české prózy tohoto období však náleží zvláště autorovy romány mravní a citové deziluze, vracející se k poválečným rokům a bilancující vývoj umělcovy generace, která se z valné části nedovedla vyrovnat s palčivými historickými a společenskými traumaty tehdejšího času. Putíkovy knihy Smrtelná neděle a Brána blažených se stávají vyprávěním o obecné havárii etických a vůbec lidských hodnot. K této problematice se spisovatel později ještě několikrát vrátil, nejprve v samizdatové, autobiograficky koncipované próze Červené jahody, kterou po listopadu 1989 vydal v přepracované podobě pod názvem Proměny mladého muže, dále v „normalizačním“ románu Volný let voliérou, opět reflektujícím důsledky a dopady společenských zvratů rokem 1948 počínaje. V době, kdy Putík nemohl vydávat knihy ve své vlasti, vznikla rovněž jeho románová rekapitulace Muž s břitvou, situovaná na začátek 20. století; v tomto příběhu „potřeštěného hrdiny“ autor s humoristickým nadhledem načrtl portrét člověka usilujícího svobodně prožít život plný zajímavostí a nesvázaný konvenčními přikázáními a dobovými stereotypy. Významnou součástí autorovy literární tvorby jsou rovněž jeho s velkým časovým prodlením knižně vydané deníkové záznamy (Odchod ze zámku, Odysea po česku), které Putík koncipoval jako svého druhu „soukromou kroniku“ vývoje v českých zemích od přelomu 60. a 70. let až po ukončení husákovské éry. Po listopadu 1989 spisovatel jednak publikuje své starší práce, jednak se ve svých nových prózách (zejména v rozmarně laděném Plyšovém psu), strukturovaných zpravidla jako lehce úsměvná, ve skutečnosti však nemálo závažná etická podobenství, snaží navázat především na mravní podobenství někdejšího Muže s břitvou a vytvořit další typy takto psychicky spřízněných postav či postaviček, ztělesňujících typy lidí, kteří díky svému smyslu pro radosti života (třeba i ve značně vysokém věku) jsou stále schopni odolávat a v rámci možností nepodléhat určitému chaotickému hodnotovému zmatení doby. V podtextu daných vyprávění mají tedy i pozdní prózy Jaroslava Putíka sice v prvním vypravěčském plánu zastřený, ale ve svém konečném vyznění zcela průkazný společensky a eticky apelativní ráz. Jako jediný český tvůrce Jaroslav Putík dvakrát získal prestižní Cenu Egona Hostovského – za knihy Muž s břitvou a Plyšový pes. (vn)

Medailon je aktuální k 1. prosinci 2006