Karel Jaromír Erben
7. listopad 1811 – 21. listopad 1870
Také znám/a jako: Jarmil Erben | J. E. Miletínský | Květomil Podlipský
Karel Jaromír Erben byl český básník, historik a sběratel lidových písní a pohádek, narozený v roce 1811. Je nejznámější pro svou sbírku balad "Kytice", která se stala klasickým dílem české literatury a výrazně ovlivnila českou kulturní tradici. Erben se také věnoval historickému výzkumu a působil jako archivář v Praze, kde přispěl k uchování a studiu českých historických dokumentů. Jeho práce kombinují prvky romantismu a realismu a odrážejí hluboký zájem o českou historii, folklór a lidovou tvořivost.
Karel Jaromír Erben se narodil v Miletíně 7. listopadu 1811. Příjmení jeho předků bylo však psáno Erban (tak je zapsán i on sám v matrice narozených). Jeho rodičům – ševci a sadaři Janu Erbanovi a jeho ženě Anně – se narodila dvojčata Karel a Jan. Jan však již 29. 12. 1811 zemřel. Ani jeho bratr Karel na tom nebyl zdravotně dobře, často churavěl a trpěl poruchou řeči. Základního vzdělání se mu dostalo v miletínské škole, kde vyučovali také jeho strýc a dědeček. Zde postupně rozvíjeli všechna jeho nadání včetně hudebního a připravovali ho na pozdější studia. Rodiče z něj chtěli mít také učitele, on se však kvůli vadě řeči nakonec rozhodl pro studium práv. (Později přispěl k ustavení české právnické terminologie.) Aby mohl studovat na hradeckém gymnáziu, musel si sám obstarat výdělek – a to vyučováním hry na klavír. Na gymnázium nastoupil roku 1825. Když měl prázdniny, často rád podnikal výlety se svými přáteli, zejména do okolí rodného Miletína. Roku 1831 nastoupil Erben na filozofickou fakultu v Praze. V témže městě také započal studium práv (1833–1837), při tomto studiu se plně projevily jeho historické a přírodovědecké zájmy. V této době také Erben začal svými básněmi přispívat do českých časopisů. První manželkou Karla Jaromíra Erbena byla Barbora (Betyna) Mečířová (28. 6. 1818 Žebrák – 20. 8. 1857). Seznámil se s ní na prázdninových pobytech v Žebráku. Svatba se konala po téměř desetileté známosti roku 1842 a manželé Erbenovi měli čtyři děti, Blaženu (1844–1933), Ladislavu (1846–1892), Jaromíra (1848–1849) a Bohuslavu (1850–1924). Po smrti manželky se Karel Jaromír Erben v roce 1859 znovu oženil. S druhou manželkou Žofií Mastnou (14. 5. 1836 Jičín – 23. 9. 1905 Praha) měl ještě syna Vladimíra (1859–1860) a dceru Marii (1862–1864). Roku 1837, poté, co dokončil svá právnická studia, nastoupil Erben jako praktikant k hrdelnímu soudu v Praze. Vedle své práce také pomáhal Palackému spravovat tehdy velmi zanedbaný archiv stavovský. Tímto se ukázal jako velmi způsobilý pro tuto funkci, a tak byl roku 1842 zvolen českou učenou společností nauk za aktuára (kdysi nižší správní úředník). Dále pokračoval v historických studiích, v roce 1841 byl zvolen řádným členem Královské české společnosti nauk, v letech 1852–1853 a 1863–1864 pak jejím direktorem (předsedou). Roku 1845 byl jmenován členem jazykové komise při Matici české a začal se tak podílet na formování spisovné češtiny. Rok 1848 nebyl moc příznivý pro muže, který se hodlal zabývat historií, proto se pustil Erben do politiky. V květnu tohoto roku byl Erben poslán do Chorvatska, aby obeznámil tamní občany s děním v Čechách a zároveň dopisoval do Prahy o důležitých věcech mezi Jihoslovany. Na podzim téhož roku byl jmenován překladatelem u zemské vlády. Roku 1850 byl Erben ustanoven sekretářem Českého muzea (dnešního Národního muzea). O rok později byl zvolen archivářem města Prahy – konečně se mu tak dostalo uspokojivého finančního ohodnocení. Erben se také podílel na projektu vědeckého a kritického časopisu Obzor a byl jedním ze zakladatelů dodnes vycházejícího časopisu Právník. Roku 1864 byl Erben jmenován ředitelem pomocných kanceláří úřadů města Prahy, ve stejný rok také vydal Prostonárodní české písně a říkadla a o rok později Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Zemřel 21. listopadu 1870 v domě U Tří tykví na Starém Městě v Praze v Michalské ulici. Byl pohřben na Malostranském hřbitově na pražském Smíchově, jeho ostatky však byly v roce 1908 přemístěny na pražské Olšanské hřbitovy.