Závěrečný díl trilogie o Josephu Flaviovi se odehrává za vlády despotického a krutého císaře Domitiana. Obětí jeho zlomyslné a potměšilé tyranie se stává i bývalý Titův oblíbenec Josephus Flavius. Jeho spisovatelský věhlas je umlčen a jeho busta je odstraněna z dvorany chrámu Míru. Josef se stahuje do ústraní a tím víc se přimyká ke svému národu, který prodělává zatěžkávací zkoušku své existence. V Římě mezitím spějí události k prudkému vyvrcholení; tyran je zavražděn svou manželkou. I Josephus Flavius umírá, opuštěn a nepoznán, na pustině, kde kdysi stával Jerusalém.
Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje, románu a historické studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, těsně před pohlcením autorovy vlasti hitlerovským Německem. Protagonisté – Castellio, Kalvín a Servet – jsou historické osobnosti 16. století, ale příběh se stává vášnivou obranou základních hodnot evropské civilizace: svobody, tolerance, života a lidskosti proti totalitní ideologii.
Castelliův zápas s Kalvínem, „boj komára se slonem“, představuje střet neohroženého jednotlivce s násilnou teokratickou diktaturou. Vyvrcholením je upálení humanistického učence Miguela Serveta na Kalvínův příkaz. Sebastian Castellio, riskující vlastní život, se postaví proti této justiční vraždě a jako první formuloval teorii snášenlivosti, zdůrazňující, že upálení kacíře je vražda. I když komár v boji se slonem dočasně prohrává, Castelliovy myšlenky později ožívají v Evropě a stávají se součástí kulturního vědomí.
Český překlad vyšel na počátku normalizace v roce 1970, což bylo možná způsobeno nepozorností cenzorů. Čtenáři jasně vnímali, že Zweigův esej je silnou obranou svobody proti totalitním ideologiím, čerpající naději podobně jako čtenáři v roce 1936. Význam díla zůstává aktuální a připomíná, že Západ stojí na těžce vybojovaných hodnotách, nikoli na ekonomickém růstu či byrokratických pravidlech.
Trilogie Židovská válka, Synové a Zaslíbená země představuje autorovo vrcholné umělecké dílo. Tento dramatický životopis římsko-židovského historika Josepha Flavia, kronikáře velké židovské války, zpracovává události prvního století našeho letopočtu, které se odehrávají kolem Neronova a Vespasiánova Říma, centra expanzivního římského impéria. Druhý díl se soustředí na úsilí o zachování národa, který se po tragickém konci velké židovské války dostal pod římské jho, a na jeho záchranu silou ducha.
Joseph Flavius se v tomto díle dostává na vrchol své společenské slávy, stává se přítelem císaře Tita a uznávaným římským dějepiscem. Po dokončení spisu Válka židovská se připravuje na další historické dílo, Obecné dějiny židovské. Je Žid a římský občan, avšak jeho ztroskotané manželství s egyptskou Řekyní Dorion a osobní tragédie, kdy jeho syn Pavel vyrůstá v nepřítele židovství, mu ukazují, že jeho ideál světoběžníka je iluzí. Po zajetí generálem povstalecké židovské armády se rozhodne opustit Řím a odjíždí do Judeje, kde je svědkem pomalého zotavování svého poraženého národa z válečných ran.
V závěrečné části Feuchtwangerovy trilogie vrcholí dějinné události a lidské zážitky spjaté s velkou židovskou válkou za vlády římského císaře Domiciána. Tyran Domicián, nádherná Římanka Lucia, „pošetilý spisovatel“ Josephus Flavius, chytrý sedlák Jan z Gišaly a mnoho dalšíchpodivuhodně výrazných postav žije a umírá dramatickými událostmi kolem této války, která tu vrcholí, avšak nekončí.
Lišky na vinici napsal Lion Feuchtwanger v letech 1947–1948. Téma z doby před Velkou francouzskou revolucí je u něj stejně jako i v jiných románech aktualizované. Román, pojednávající o situaci v předrevoluční Paříži, ale především o boji za svobodu, je plný humanistických myšlenek a ideálů, odsuzujících ve svém druhém plánu fašizmus, nacizmus a veškerou totalitu jako takovou. Název románu, inspirovaný biblickým motivem lišek pustošících vinici Páně, reflektuje právě nesvobodu, která ubíjí člověka a jeho možnosti. Proto proti sobě stojí Francie Ludvíka XVI. reprezentovaná svým panovníkem a nesvobodným zřízením a nová mladá svobodná Amerika reprezentovaná Benjaminem Franklinem.
Román, inspirovaný Knihou soudců ze Starého zákona patří k Feuchtwangerovým klíčovým dílům.
Gáládský vojevůdce Jiftách byl jako nemanželský syn po otcově smrti zapuzen rodinou a stal se velitelem loupežného vojska. V době ohrožení země byl povolán zpět, aby bojoval proti nepříteli. Zavázal se Hospodinovi slavnou přísahou, že zvítězí-li, obětuje mu toho, kdo ho první doma přivítá. Podaří se mu zvítězit nad mnohonásobnou přesilou, závazná přísaha ho však oloupí o to nejcennější, co má, protože přivítat jej jako první přišla jeho milovaná dcera. Jeho moc se sice zvětšila, ale on sám ztratil veškerý smysl života a předčasně umírá jako zlomený muž.
Židovka z Toleda (1955) je historický román německého spisovatele Liona Feuchtwangera, popisující soužití Židů, křesťanů a muslimů ve středověkém Španělsku. Příběh slavného historického románu vychází z historických událostí, nicméně je zřejmé, že autor do něho vložil především trpké životní zkušenosti generace, která prožila pronásledování pro svůj původ, útěk do emigrace a hrůzy druhé světové války. Děj románu se odehrává ve Španělsku koncem 12. století v době, kdy Evropa žije svatou válkou – válkou mezi křesťany a muslimy. Ve Španělsku té doby je silně zastoupeno i židovské obyvatelstvo, které po prožitých pogromech touží po tom, aby v klidu a míru mohlo pracovat a zvelebovat své domovy. Na pozadí těchto historických událostí se odehrává milostný příběh kastilského krále dona Alfonsa a krásné židovky Raquel, příběh plný hluboké lásky a milostné vášně. Ovšem vztah dvou tak odlišných lidí – – něžné, citlivé a vzdělané Raquel a pyšného násilnického rytíře dona Alfonsa – – nemůže skončit jinak než smrtí jednoho z nich.
