Viktorie Hanišová Knihy

Působivý rodinný román o lidech, kteří nedokážou žít v přítomnosti, protože neznají svou minulost Hüseyin pracoval třicet let v Německu a konečně si může splnit svůj sen — koupit si byt v Istanbulu. Jenže ještě téhož dne, kdy se do bytu nastěhuje, umírá na infarkt. Z Německa míří na pohřeb jeho manželka a čtyři dospělé děti, avšak vedle smutku se v nich začnou ozývat i nezhojené rány a na povrch vyplouvají dlouho skrývaná tajemství. Velký rodinný román Fatmy Aydemirové vypráví příběh německo-kurdské rodiny z pohledu jejích jednotlivých členů — šesti velmi odlišných lidí, kteří jsou příbuzní jen shodou okolností. Všichni mají svá trápení, tajemství, touhy a zranění. Spojuje je však pocit, že je v Hüseyinově bytě kdosi sleduje. V románu Džinové hledá Fatma Aydemirová odpovědi na otázky, co je to rodina, zda jsme schopni si navzájem odpustit a kým vlastně jsme. V neposlední řadě je to něžný a zároveň citlivě napsaný příběh o osudech statisíců tureckých emigrantů, kteří v šedesátých letech přišli do Německa za lepším životem.

Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají klimatické krizi. Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V prostředí, které v naší kulturní představivosti nahradilo přírodu, v „betonové džungli“. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — s kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke stejnému zjištění se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, odněkud smrdí kompost, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stolku je z náletových rostlin… Spisovatelka Viktorie Hanišová v knize Beton a hlína prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Každý osud i přístup se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“

Co všechno skrývá mycelium? Viktorie Hanišová debutovala v roce 2015 nadšeně přijatým románem Anežka o komplikovaném vztahu matky a adoptivní dcery, o skrytém rasismu a stereotypech. Také v pozadí nového příběhu je ukryto rodinné tajemství, které si hrdinka odnáší ze svého dětství a na které se snaží zapomenout. Jenže lze skutečně uniknout tomu, co se už jednou stalo? Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si nazuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a za pár stovek je prodává. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Avšak co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním.

Tildu drželo nad vodou 22 bazénů. Jak si v životě poradí její mladší sestra Ida? Při odchodu z domu nemá Ida nic kromě matčina starého otřískaného kufru, pár oblíbených kousků oblečení a notebooku. S maloměstem, kde strávila celý svůj dosavadní život, se loučí zřejmě navždy. Ovšem loučení Idě vážně nejde — před dvěma měsíci nedošla ani na matčin pohřeb. Na nádraží si vybere vlak, který míří co nejdál, a dojede až na Rujánu. Tam se plná hněvu, zármutku a viny bezcílně toulá, až narazí na hospodského Knuta a jeho ženu Marianne. Staří manželé se dívky ujmou a dopřejí jí tolik potřebný prostor. A pak Ida potká Leifa, který sice má své vlastní démony, ale zdá se, že dokáže krotit ty její. Jenže matčina smrt není poslední ranou, která Idu zasáhne. Podaří se jí najít vůli k životu, napravit vztah s milovanou starší sestrou a postavit se na vlastní nohy?

Sedmačtyřicetiletý Ingwer Feddersen se vrací do své rodné vesnice. Musí tu ještě srovnat účty. Babička Ella pomalu přichází o rozum a dědeček Sönke se odmítá vzdát rodinného hostince, který už má stejně jako celá vesnice nejlepší léta za sebou. Jediné, co se z minulosti dochovalo, je místní zvyk úzkostlivě dodržovat polední hodinu, která však zároveň symbolizuje hodinu poslední. Kdy vlastně začal venkov upadat? V sedmdesátých letech minulého století, kdy po pozemkových úpravách zmizely nejprve remízky a pak se ztratili i ptáci? Když se velké statky rozrostly, zatímco ty malé zanikly? Když Ingwer odešel studovat do Kielu a opustil prarodiče i jejich hostinec?

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.

Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Podivínská a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek a setkávání s jinými dětmi ho vodí do komunitního náboženského centra. Otec má náročnou práci a občas o ní Teovi vypráví. Každé nedělní odpoledne se ale děje divná věc — otec někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit a s nástupem do školy a novým kamarádem se v Teově neveselé rutině objevují první trhliny. A s tím se mění i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím je Teo starší, tím odtažitější je jeho vztah k rodičům. Ale ani jeho samostatný život není nakonec spokojený — je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit.

Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.

Osm povídek současných českých autorů se vrací do doby, kdy často zbývalo jen doufat – před rok 1989…

Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano. Románový debut Viktorie Hanišové poodhaluje tragické důsledky jednoho špatného výběru. Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, bez partnera nemá nárok na zařazení do adopčního programu a pověstné biologické hodiny tikají. Vysněná Anežka, blonďatá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen, ale zoufalá Julie chce mít dítě za každou cenu. Obchází úřady i zákon a bere si do péče Agnes, nechtěné romské dítě. Julie ovšem chtěla jen miminko, Anežku, ne klubko vlastních předsudků, ne ztělesněný neuralgický bod české společnosti, to si nevybrala. Začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. A Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé.