Viktorie Hanišová Pořadí knih (chronologicky)

Tildu drželo nad vodou 22 bazénů. Jak si v životě poradí její mladší sestra Ida? Při odchodu z domu nemá Ida nic kromě matčina starého otřískaného kufru, pár oblíbených kousků oblečení a notebooku. S maloměstem, kde strávila celý svůj dosavadní život, se loučí zřejmě navždy. Ovšem loučení Idě vážně nejde — před dvěma měsíci nedošla ani na matčin pohřeb. Na nádraží si vybere vlak, který míří co nejdál, a dojede až na Rujánu. Tam se plná hněvu, zármutku a viny bezcílně toulá, až narazí na hospodského Knuta a jeho ženu Marianne. Staří manželé se dívky ujmou a dopřejí jí tolik potřebný prostor. A pak Ida potká Leifa, který sice má své vlastní démony, ale zdá se, že dokáže krotit ty její. Jenže matčina smrt není poslední ranou, která Idu zasáhne. Podaří se jí najít vůli k životu, napravit vztah s milovanou starší sestrou a postavit se na vlastní nohy?

Román, který oslavuje umění konverzace, lásku — a život jako takový Ve vlaku z Vídně do Mnichova se náhodou potkají dva lidé, kteří žijí v naprosto odlišných vztahových modelech: kdysi úspěšný autor milostných románů Eduard Brünhofer a terapeutka středního věku Catrin Meyrová. Eduard se s ní nehodlá bavit, a už vůbec ne o svých knihách a milostném životě. Catrin je však neúprosná a s terapeutickou urputností mu klade otázky, o kterých Eduard sice píše, ale sám před nimi zavírá oči: Jak spolu zůstat nejen dlouho, ale také šťastní? Co dělat, aby člověk ve vztahu neztratil sám sebe? V čem přesně spočívá přitažlivost nevěry? Výsledkem je satirický román s pronikavými pointami a vytříbeným humorem.

Napínavý román na pomezí thrilleru a amerického westernu. Píše se rok 2001 a Cumbrii, severozápadní oblast Anglie, právě postihla epidemie slintavky a kulhavky. Místní zelené kopce, po kterých se doposud proháněla volně žijící stáda ovcí, se zahalily do černého mazlavého kouře ze spálených mršin. Steve a William, dva sousedé, které nemilosrdná nemoc připravila o všechno, spojí síly a rozhodnou se společně čelit krutému osudu. Steve pomáhá Williamovi postavit jeho farmu zpátky na nohy, ale přitom si dělá stále větší zálusk na jeho manželku Helen. Jakmile na scénu vstoupí skupina kriminálníků, která začne Williama stahovat stále hlouběji do podsvětí, nezbývá Stevovi nic jiného než zachránit sebe i Helen. Cenami ověnčený román Scotta Prestona předkládá čtenářům jinou Anglii, než jakou známe z malebných pohlednic. Cumbrie je nelítostná a nehostinná, stejně jako její obyvatelé. Pokud někdo nerespektuje její zákony, se zlou se potáže.

Jedenáct populárních autorek a autorů vypráví o útěcích za sny a ideály, úniky před vlastními stíny a přehmaty, o obtížné cestě za lepším životem. Helena kdysi utekla na samotu do lesů a dnes se vrací do města, kam tvrdila, že už nikdy nevkročí, a i Petra odešla na venkov za novým životem. Co bude muset dokázat Pavla, aby ji sousedé ve vesnici konečně přijali? Sen o útulné obci, kde lidé žijí v souladu s krajinou a zvířaty, někdy přináší bolestný náraz do reality. I dům na samotě může být pro jednoho romantické útočiště, pro druhého tíživou vzpomínkou a břemenem. A před jakou ostudou utíká umělec Pecháček ze vsi zpátky do města? Nakladatelská anotace. Kráceno.

Působivý rodinný román o lidech, kteří nedokážou žít v přítomnosti, protože neznají svou minulost Hüseyin pracoval třicet let v Německu a konečně si může splnit svůj sen — koupit si byt v Istanbulu. Jenže ještě téhož dne, kdy se do bytu nastěhuje, umírá na infarkt. Z Německa míří na pohřeb jeho manželka a čtyři dospělé děti, avšak vedle smutku se v nich začnou ozývat i nezhojené rány a na povrch vyplouvají dlouho skrývaná tajemství. Velký rodinný román Fatmy Aydemirové vypráví příběh německo-kurdské rodiny z pohledu jejích jednotlivých členů — šesti velmi odlišných lidí, kteří jsou příbuzní jen shodou okolností. Všichni mají svá trápení, tajemství, touhy a zranění. Spojuje je však pocit, že je v Hüseyinově bytě kdosi sleduje. V románu Džinové hledá Fatma Aydemirová odpovědi na otázky, co je to rodina, zda jsme schopni si navzájem odpustit a kým vlastně jsme. V neposlední řadě je to něžný a zároveň citlivě napsaný příběh o osudech statisíců tureckých emigrantů, kteří v šedesátých letech přišli do Německa za lepším životem.

Je zavražděná žena opravdu mrtvá? Je vaše sousedka tak šťastná, jak vypadá? A co lékař – je tím, za koho se vydává? Splní vám děti vaše sny? Kdo je ta cizí osoba v obýváku? Jaké tajemství skrývá vytoužený muž? A může vás dřív zabít nastávající tchyně, nebo bývalá milenka?Renomovaní autoři a autorky napsali o tématu překvapivých životních situací, nečekaných odhalení a osudových zvratů jedenáct povídek, jejichž hrdinové dostávají na zmíněné i další otázky často šokující odpovědi.

Tomáš chce dopřát svým dětem a vnoučatům stejně bílé Vánoce, jako bývaly za jeho dětství, a je kvůli tomu schopen čehokoli. Terezka si nepřeje pod stromeček nic než jezdecký kurz, Julinka ještě věří na Ježíška, ale má už své pochybnosti. Zahraniční kancléř touží střelit si medvěda, Horáček už zase krade stromeček v lese. Tajemný muž jde k zamrzlé řece chytit rybu ke štědrovečerní večeři, paní Hrdličková zve na Štědrý večer jako každý rok muže bez domova k sobě domů, ale má jednu podmínku... Dvanáct populárních českých autorů a autorek napsalo vánoční povídky, které voní jehličím a cukrovím, jejichž hrdinové, jak se o Vánocích patří, plní sny sobě i svým nejbližším, a tak Ježíšek možná přinese brusle s kožíškem, štěňátko nebo duchovní prožitek. Jsou přece Vánoce a to je čas zázraků.

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury. Autora, který sice za života bral popularitu plnými hrstmi, ale po smrti jeho práci zatížily nežádoucí ideové vzorce: Kische si neomaleně přivlastnila komunistická propaganda a přetavila jej na jednoho ze svých věrozvěstů. Cílem přítomného výboru, spjatého v první řadě s Prahou, s ranými a méně známými Kischovými texty, je zažité čtení relativizovat. Ukázat, že Kisch byl především velký novinář a spisovatel, zdatný stylista a bezpochyby zábavný kumpán. Jeho dílo skvěle funguje i po století, a i kdyby "jen" portrétoval dobu, dokumentoval vybraná místa, lidi, události, je jeho přínos české, potažmo evropské kultuře a společnosti nezpochybnitelný.

Každá rodina má své tradice. Některá má navíc i tajemství. Život malého Tea ubíhá v pomalém, ubíjejícím rytmu. Podivínská a samotářská matka ho vzdělává doma a namísto procházek a setkávání s jinými dětmi ho vodí do komunitního náboženského centra. Otec má náročnou práci a občas o ní Teovi vypráví. Každé nedělní odpoledne se ale děje divná věc — otec někam zmizí. Dospívání však nelze zastavit a s nástupem do školy a novým kamarádem se v Teově neveselé rutině objevují první trhliny. A s tím se mění i celá rodinná situace, obestřená mlčením, tajemstvím a smutkem. Čím je Teo starší, tím odtažitější je jeho vztah k rodičům. Ale ani jeho samostatný život není nakonec spokojený — je v něm prázdné místo, které potřebuje zaplnit.

Osm povídek současných českých autorů se vrací do doby, kdy často zbývalo jen doufat – před rok 1989…

Budoucnost prochází žaludkem. Snad žádnou tělesnou potřebu nepociťujeme tak naléhavě jako hlad a žízeň. Starost o plný žaludek proto stojí v základu každého života i celé lidské civilizace: od toho, co jíme, jak jídlo vyrábíme, přepravujeme, uchováváme a pořizujeme, se odvíjí naše zdraví, národní hospodářství i stav planety. Současná produkce jídla i podoba stravování však v globálním měřítku nesvědčí nikomu. Statistiky mluví o rostoucí míře civilizačních chorob, státy přestávají být soběstačné a v budoucnu mají přibýt ještě další miliardy hladových krků, které má planeta uživit. Jídlo je tak nenápadným středobodem mnoha globálních problémů a mělo by k sobě vázat politickou, společenskou i filozofickou pozornost. Carolyn Steelová proto zpovídá farmáře, polemizuje s filozofy, navštěvuje architekty nebo čte literární klasiky a ve své odvážné knize Sitopie dopřává jídlu důležitost, jaká mu náleží. Nejen dnes, ale hlavně v budoucnu.

Klimatická krize se městům nevyhýbá. A lidé z měst se nevyhýbají klimatické krizi. Většina obyvatel západního světa žije ve městech. V prostředí, které v naší kulturní představivosti nahradilo přírodu, v „betonové džungli“. Život ve městě si proto automaticky spojujeme s jejím opakem — s kariérou, rychlostí, pokrokem, civilizací. Globální perspektiva klimatické krize však ukazuje, že nic není vzdálenější pravdě: požáry, povodně ani sucho se na adresu neptají. Ke stejnému zjištění se však dá dojít i pozorným lokálním zkoumáním. Tu je záhon, odněkud smrdí kompost, všude bzučí včely, tamhle někdo vysadil strom, v obchodě se prodávají vejce od nespoutaných slepic, kytička na kavárenském stolku je z náletových rostlin… Spisovatelka Viktorie Hanišová v knize Beton a hlína prostřednictvím třinácti rozhovorů zachycuje rozmanitou snahu lidí žít udržitelně a zodpovědně i v hektickém prostředí měst. Zpovídá nadšence z komunitních zahrad i aktivisty ze zahrádkářských kolonií, pražské včelařky, organizátory kompostovacích systémů či provozovatele bezobalového obchodu. Každý osud i přístup se liší, avšak v jednom ohledu mají všichni zpovídaní stejně jasno — na kritickou otázku „Co dělat?“ odpovídají jednoznačně: „Něco!“

Sbírka povídek s tématem sebevraždy. Život se někdy zastaví. Ať už je to vědomí smrti, osobní selhání, ztracené iluze, nebo prostý strach, nevyhnutelně s nimi přicházejí také úzkosti, pochyby a otázky. Jsou to okamžiky, které nutí promýšlet vlastní bytí v jasném světle, jehož svit často nepřeje společenským konvencím a tomu „být jako ostatní“. A to, čemu přeje, se zdá být tak děsivé, uhrančivé a lákavé zároveň… Prozaička Viktorie Hanišová po třech románech ohledává subtilnější a sevřenější prostor povídky. Tematicky propojené svižné texty jsou jako dobře míněné facky: zabolí, ale proberou. Stejně jako protagonisté povídek z Dlouhé tratě se i čtenář musí nejednou zastavit a sám sebe se ptát: Jaký má tohle všechno smysl? Možná to není příjemné pomyšlení, ale kdo jednou začne, už nemůže zpět. A to samé se dá říct i o Dlouhé trati. Možná to není nic líbivého — ale číst přestat nelze.

Sedmačtyřicetiletý Ingwer Feddersen se vrací do své rodné vesnice. Musí tu ještě srovnat účty. Babička Ella pomalu přichází o rozum a dědeček Sönke se odmítá vzdát rodinného hostince, který už má stejně jako celá vesnice nejlepší léta za sebou. Jediné, co se z minulosti dochovalo, je místní zvyk úzkostlivě dodržovat polední hodinu, která však zároveň symbolizuje hodinu poslední. Kdy vlastně začal venkov upadat? V sedmdesátých letech minulého století, kdy po pozemkových úpravách zmizely nejprve remízky a pak se ztratili i ptáci? Když se velké statky rozrostly, zatímco ty malé zanikly? Když Ingwer odešel studovat do Kielu a opustil prarodiče i jejich hostinec?

Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.

Hlavním hrdinou originálního románu mladého autora je osmnáctiletý civilkář, který po maturitě nastoupí jako pečovatel do chráněného bydlení pro psychicky nemocné. Na to, co ho čeká, není ovšem ani trochu připravený. Jistě, že jeho každodenní rutina bude poněkud bláznivá, to tušil. Nepočítal ale s tím, že pro něj bude čím dál tím těžší vyznat se v tom, proč jsou ošetřovatelé ošetřovatelé – a nikoli klienti. Navíc poměrně brzo ztratí i on sám ztratí pevnou půdu pod nohama a netuší, kam vlastně patří. Všechno v jeho životě jako by se vymklo zpod kontroly. Dokonce i vztah s přítelkyní. Někdy by ji nejradši zabil (ve svých snech to pravidelně dělá). Je sice na civilce, ale má čím dál tím silnější pocit, že svůj život tráví v psychiatrické léčebně – stejně jako my všichni. Elias Hirsch napsal ironický román plný absurdního humoru, který čtenáře pobaví, ale mimoděk je přiměje i k zamyšlení nad tím, kdo je tu vlastně blázen.

Co všechno se dá najít v lese? Mladá Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si obuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a prodává je za pár stovek jedné hospodě. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Zúčastní se pohřbu, setká se s bratry, kterým se už dávno odcizila, a vrátí se zpátky do lesa. Jenže co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním. Dědické řízení do jejího života navrátí rodinu, která ji zavrhla. A domek se postupně rozpadá. Obchody nejdou. Začíná být jasné, že Sára bude muset svůj houbařský způsob života opustit. A jedinou cestou ven je přestat odvracet oči od toho předchozího. Viktorie Hanišová zpříma a zároveň citlivě měří, co vydrží dětská duše a kde jsou hranice rodiny. Román Houbařka je příběh předem neúspěšného pokusu utéct traumatu. Občas ale nejde neutíkat. Dotisk r. 2020

Autoři pomocí precizní definice „tekutého zla“ diagnostikují aktuální geopolitickou situaci v Evropě, charakterizovanou vratkostí, nejistotou a politickým populismem. Kniha popisuje fenomén zla, které je všudypřítomné a nesmrtelné, avšak v současné podobě se liší od minulosti. „Tekuté zlo“ je obtížně uchopitelné a neustále proměnlivé, což ho činí zrádnějším a nebezpečnějším než „pevné zlo“ minulosti, které bylo koncentrované a snadno detekovatelné. Základním prostředkem „tekutého zla“ není hrubá síla, ale metoda svádění a ústupu. Toto zlo se dokáže převlékat a vystupovat jako přítel, například v podobě populistických politiků slibujících rychlá řešení nebo sledovacích zařízení, která si lidé dobrovolně implementují. Autoři analyzují problémy současné Evropy, zejména v zemích bývalého Východního bloku, a poukazují na politickou nestabilitu a rostoucí sociální rozdíly. Zkoumají také, proč se nenaplnila Fukuyamova vize o „konci dějin“ a konečném vítězství demokracie, místo toho dochází k prohlubujícímu se rozkolu mezi Západem a Východem a vzrůstajícímu populismu. Text se odkazuje na ekonomické teorie, filozofické směry a významná díla z literatury, hudby a kinematografie.

Příběh drsného mladého muže s velkým srdcem, který se rve, aby ochránil, co je mu svaté — svou partu a její odkaz Všichni máme dvě rodiny. Jednu, do které se narodíme, a druhou, kterou si vybereme sami. Heiko Kolbe v ruce zahřívá chránič zubů. V žilách mu pumpuje adrenalin. Spolu s dalšími hannoverskými chuligány se vydává na bitku proti Kolíňanům. Až ji vyhrají, zapíšou se do dějin. Chuligán je příběh outsidera a ztroskotance Heika Kolbeho, který je pro své bratry chuligány schopen obětovat vše. Pouze při rvačkách po jejich boku totiž dokáže zapomenout na všechno, co mu osud nenadělil: milující rodiče, partnerku ani domov.

Podnázev: Zločin v březnu 1945 - Příběh mé rodiny. Novinář Sacha Batthyany, potomek maďarského šlechtického rodu, zjistí, že jeho prateta byla zapletena do zrůdného nacistického zločinu. V březnu roku 1945 hraběnka Margit Thyssen­-Batthyanyová uspořádala večírek v rakouském městečku Rechnitz. Okolo půlnoci část hostů opustila zámek a zastřelila sto osmdesát Židů, kteří zde vykonávali otrockou práci. Co se tehdy přesně stalo, je dodnes zahaleno tajemstvím. Margit po zbytek života mlčela, těla obětí nebyla nikdy nalezena a očití svědci záhadně zemřeli. Při rozplétání zločinu narazí Sacha na dávná rodinná traumata. Pátrání po rodinné historii ho zavede do předválečného Maďarska, poválečného Rakouska a současného Švýcarska, do sibiřských gulagů, do jihoamerického obýváku ženy, která přežila Osvětim — a také na gauč psychoanalytika kouřícího dýmku. Na své cestě odhalí tajemství, které změní jeho pohled na rodinu i na sebe samého. Definují předchozí generace náš život? Jsme my všichni „děti války“? Je holokaust dávnou historií? Kniha Sachy Batthyanyho je psychologickým portrétem současné generace a neobvyklou rodinnou kronikou, která na příbězích dvou rodin zpřítomňuje dějiny střední Evropy.

Pětiletá Vera uprchne se svou matkou v roce 1945 z východního Pruska na sever Německa do regionu Altes Land. Útočiště najdou na starém statku s rákosovou střechou. Vera se ve velkém, chladném selském stavení celý život cítí cize, ale přesto z něj nedokáže odejít. O šedesát let později se jí přede dveřmi nečekaně objeví neteř Anna. Utekla i se svým malým synem z předměstí Hamburku, kde ambiciózní ekorodiče nosí svoje děti ulicemi jako vítězné trofeje — a kde se Annin muž zamiloval do jiné. Vera a Anna se téměř neznají, přesto toho mají společného víc, než tuší. Dörte Hansenová, vládnoucí bystrým okem i suchým humorem, v této knize vypráví příběh dvou samotářek, které nečekaně najdou něco, co ani nehledaly: rodinu.

Rodiče si nevybíráme. Děti občas ano. Románový debut Viktorie Hanišové poodhaluje tragické důsledky jednoho špatného výběru. Sebevědomá, vzdělaná a světem protřelá Julie nemůže mít děti, bez partnera nemá nárok na zařazení do adopčního programu a pověstné biologické hodiny tikají. Vysněná Anežka, blonďatá panenka s cůpky, se pozvolna mění v nesplněný sen, ale zoufalá Julie chce mít dítě za každou cenu. Obchází úřady i zákon a bere si do péče Agnes, nechtěné romské dítě. Julie ovšem chtěla jen miminko, Anežku, ne klubko vlastních předsudků, ne ztělesněný neuralgický bod české společnosti, to si nevybrala. Začne lhát. Nejdřív ostatním, později i sobě. A Agnes vyrůstá v neustálém zápasu s cizími představami o sobě samé.