Friedrich Schelling Pořadí knih

Schelling se filosofií umění zabýval systematicky od roku 1800. Přednáška Vztah výtvarných umění k přírodě (1807) představuje jeho poslední dílo věnované výslovně tomuto tématu. Jedná se o veřejnou přednášku pro širší vzdělané publikum, v níž neformuluje čistě filosofické argumenty, ale odvolává se na soudobou diskusi o podstatě krásy (Winckelmann, Hamann, Goethe, Mengs apod.). Zůstává zde však snaha ukázat, v jakém smyslu je příroda živá a produktivní, v jakém smyslu je zobrazením světa idejí a jak chápat úkol umění napodobovat přírodu, resp. v čem spočívají specifika zobrazování idejí v umění.

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) – a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly a na nějž se odvolávaly stovky myslitelů, fyziků, chemiků, lékařů, teoretiků medicíny aj. po celé 19. století. O duši světa je spis filosofie přírody, v němž se Schelling táže po příčinách přírodních jevů a na základě vnitřního pozorování, empirických zkušeností i teoretických poznatků soudobých přírodních věd (Newton, Kepler) hledá organizující princip, spojující anorganickou a organickou říši, resp. zkoumá svět jako jeden organismus. Uvažuje o působení dvou protikladných vesmírných sil – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru, které chápe jako formy, v nichž se realizují síly pozorované ve hmotě: světlo a tíže. Dvojice protikladů má ovšem základ v původní jednotě. V systematizaci analogií se Schelling věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemických proměn. Zamýšlí se nad ději probíhajícími v rostlinné a živočišné říši, kterým rovněž vládnou dva vymezující se i spolupracující principy (projevující se např. jako iritabilita a senzibilita), výsledkem jejichž působení je neustálé dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v němž spočívá život. Autorův přístup charakterizuje citlivé vnímání oživenosti všech součástí vesmírného organismu. Jeho polemika s mechanistickým chápáním přírodních zákonů vytrhuje čtenáře ze svůdné, avšak marné spokojenosti s dosaženým poznáním, nad nímž budoucí věky možná jen mávnou rukou. V Příloze nalezne čtenář menší články o fyzice z téže doby; jsou to pojednání o vztazích planet, komet a měsíců, o sklonu zemské osy a o ušlechtilých kovech (opět z celostního, organického hlediska).

Ve svých přednáškách z roku 1803 pojednává F. W. J. Schelling o základní ideji university a vzdělávání. Celostní (holistické) vzdělání založené na jednotě všech věd a v posledku na filosofii je základem pravého a svobodného společenského života. Jednou z hlavních Schellingových myšlenek je nutnost konstrukce (nikoli rekonstrukce): vědec a učitel má být schopen konstruovat celek své vědy ze sebe. Tuto a některé další teze přednášek blíže objasňují články z Kritického žurnálu pro filosofii z téže doby. Jedním z důležitých a na nějakou dobu značně vlivných aspektů Schellingova působení je jím založená nová filosofie přírody - celostní a tvořící opět celek věd. Její vztah k filosofii obecně se upřesňuje ve stejnojmenném článku. Svazek časově navazuje na Schellingův spis Bruno

Autor se v těchto spisech zabývá problematikou poznání v kontextu božského a přírodního principu věcí.Bruno, spis z roku 1802, zvláště ve spojení s traktátovým dopisem Fichtemu, více než jiné texty poskytuje čtenáři možnost pocítit hloubku, a zejména upřímnost vysoké spekulace, kterouSchelling (jakož i Fichte) prožíval jako cestu ke skutečné pravdě.

Tento cyklus přednášek pronesl F. W. J. Schelling v roce 1810 ve svém rodišti pro úzký kroužek přátel, který ho požádal o stručné objasnění jeho filosofického systému. Jakkoli šlo o vzdělané publikum, postrádalo zvláštní filosofickou průpravu, což Schelliga vedlo k přístupnému a srozumitelnému vyjadřování. Zároveň se zde Schelling na malé ploše věnuje celému svému systému, a tedy obrovské šíři témat od ontologie, přes filosofii přírody až k filosofii ducha. Obě tyto okolnosti předurčují Stuttgartské přednášky k tomu, aby se pro zájemce staly vstupní branou do Schellingova středního myslitelského období, jehož známějším, ale zároveň komplikovanějším výrazem jsou spisy Zkoumání o bytnosti lidské svobody a Věky světa. Překlad je doplněn vysvětlujícími poznámkami a úvodní studií, která tento spis zařazuje do kontextu Schelingova myslitelského vývoje a přináší i stručné shrnutí myšlenkového postupu přednášek.

Jakkoli by nám prospělo, kdybychom své myšlenky sdělili též přístupnější formou, chceme dát přednost formě přísnější a tímto pojednáním pokud možno podat příklad metody, která se od dosavadní odlišuje tím, že je skutečně neoddělitelná od obsahu - říká se na úvod „farářova vyprávění“. K českým čtenářům se dostane jeden z ústředních textů německé romantiky od myslitele, který po desítky let nebyl ochoten zastavit se v tvůrčím (= poetickém) hledání a spokojit se s co nejrafinovanějším rozvedením jednoho myšlenkového systému. Jednu z etap Schellingovy básnicko-filosofické cesty nám otevírá Klára, jež vznikla po předčasné smrti jeho múzy Caroliny. Přeložil P. Babka.

Spis má být transcendentálně-filosofickým komplementem filosofie přírody a tvořit s ní jednotný celek Schellingova filosofického systému. Zatímco filosofie přírody vychází z objektu a končí subjektem, u transcendentální filosofie je tomu naopak, tj. ukazuje, jak z jistých základních duchovních činností inteligentní bytosti se pro ni ustavuje vědomí objektivního světa. Spis vrcholí analýzou uměleckého díla. Českému čtenáři se tento spis poprvé dostává do rukou v úplné podobě

Výbor ze spisů německého myslitele Schellinga z let 1809–1834, které jsou svým způsobem předehrou k filosofii 20. století, i když jsou psány jazykem klasické německé filosofie. Výbor ze Schellingových spisů z let 1809–1834 představuje jak texty, v nichž tento významný německý myslitel přehodnocuje základy německé klasické filosofie včetně svého vlastního pojetí identity myšlení a bytí, tak i ty, které naznačují cestu k jeho pozdnímu myšlení, zasvěcenému pozitivní filosofii. Oba typy patří v celku jeho díla k nejzajímavějším právě proto, že se v nich uskutečňuje přechod od klasické filosofie vědomí k pohegelovskému myšlení, v němž F. W. J. Schelling zaujímá zcela specifické postavení právě důrazem na meze čistě reflexivní filosofie. Nakladatelská anotace.

Výbor z kratších, nicméně po mnoha stránkách pozoruhodných spisků velkého německého myslitele 19. století. Texty zde zahrnuté skýtají četbu zábavnější a časově i volně méně náročnou, než je lektura obsáhlých svazků. Dohromady dávají zajímavý obraz mnohostrannosti i mnohoznačnosti autorova myšlení a tvorby. Knížka obsahuje díla z různých období autorova života – od tzv. Nejstaršího programu systému z roku 1796 až po pojednání O prameni věčných pravd, přednesené autorem na zasedání Berlínské akademie.

Kniha Věky světa představuje spolu se spisem O lidské svobodě významný dokument k tzv. střední fázi Schellingova myšlenkového vývoje. Svou programovou koncepcí filosofického mýtu formuluje tento spis nový typ idealistické filosofie. Přeložil P. Babka