Eva Erbenová Knihy

Vyprávění bez uměleckých ambicí o životě malé židovské dívky.

Kniha na rozhraní vzpomínek a vyprávění – formou „dokumentu pro děti“ – líčí události první republiky, druhé světové války a holocaustu pohledem dítěte. Příběh jednoduchou formou zachycuje období autorčina dětství, život rodiny v pražských Strašnicích na konci 30. let, dobu holocaustu, Terezín, Osvětim i zázračné zachránění na samém sklonku války.

Příběh dívky, která přežila šoa, a knihy, která nikdy neskončila. Kniha je nejen jedinečným svědectvím přeživší holocaustu, ale také psychologickou sondou ženy, kterou zasáhly dějiny 20. století. Eva Erbenová se v 82 letech rozhodla s Markétou Mališovou otevřeně bilancovat svůj dosavadní život. Je mnohem otevřenější a o svém životě už nehovoří tak, jak se má, ale tak, jak ho žila. Srdcem s rodinou v Izraeli, duší doma v Praze.

Příběh dívky, na kterou zapomněli… Šťastné dětství jí přerušila válka. Stala se Židovkou. Pochopitelně jí byla i dříve, ale najednou to začalo vadit. Přežila Terezín, Osvětim, přišla o milované rodiče, díky šťastné náhodě unikla z pochodu smrti. Potkala dobré lidi, pomohli jí, žila u nemilované tety, v sirotčinci a našla životní lásku. Cesta Evy Erbenové byla zpočátku umetená, pak plná výmolů, několikrát stála na kraji propasti, měla štěstí, pokaždé se našel někdo, kdo jí podal pomocnou ruku, ale především musela ona sama chtít, znovu se nadechnout a jít dál. I v této poslední knize se vrací na začátek a rozvzpomíná se, na povrch vyplouvají nové skutečnosti. Zamýšlí se nad chováním lidí v krajních situacích, kdy jde opravdu o život, a reálně s porozuměním je popisuje, ona totiž ví, ona to zažila. Lidská paměť má očistnou schopnost. Snaží se vymazat hrůzné zážitky a žít současností. Přeživší šoa léta o hrůzách, které zažili, nemluvili, teprve jejich děti, když dospívaly, se je snažily přimět vzpomínat, vyprávět, protože je důležité, aby se taková zrůdnost už nikdy neopakovala. Dnes mnozí mladí progresivisté mají snahu soudit chování lidí v táborech smrti, moralizovat, jak se měli správně chovat, jak bojovat, jak se vzepřít. Je to naivní, protože nic podobného nezažili. Mají jen romantické představy a ideály, nikdy nestáli na hraně propasti… Je důležité, aby mládí mělo ideály, a neméně důležité je umět pozorně naslouchat těm, kteří zažili život...

Heute nahezu in Vergessenheit geraten, zählte Frieda Loebenstein im Berlin der "Goldenen Zwanziger“ zu den umtriebigen, engagierten, erfolgreichen und geschätzten Musikpädagoginnen im Umfeld von Leo Kestenberg. Darüber hinaus tritt sie als Jüdin, Konvertitin und Benediktinerin, sozusagen als eine Frau mit "drei Leben“ in Erscheinung. Das irritiert zunächst, macht sie jedoch auch anziehend. Die erste umfassende Monographie zu Leben und Wirken Loebensteins zeigt die biographischen Umstände ebenso wie den Zeitgeist, der ihr musikpädagogisches Handeln beeinflusste, die Leitgedanken, die sich wie ein roter Faden durch ihr Leben zogen, die Tonika-Do-Methode, die bei ihr die Grundlage jeder musikalischen Unterweisung bildete, ihre Hauptschriften, die tiefe Einblicke in das musikpädagogische Denken gewähren, angrenzende Fachgebiete, die ihr Inspiration gaben und nicht zuletzt Zeugnisse von Zeitgenossen, die von ihrer faszinierenden Persönlichkeit und einzigartigen Ausstrahlung berichten. Was die Beschäftigung mit der historischen Person Frieda Loebenstein heute so lohnenswert macht, sind die innovativen und modern anmutenden Ansätze ihrer Musikpädagogik, die auch gegenwärtig nichts von ihrer Aktualität eingebüßt haben