Obsahem knihy jsou komentované české překlady 14 rekomendací (promočních řečí) M. Jana Husa, pronesených v letech 1398–1410 na artistické fakultě pražské univerzity. Doprovodné studie jsou věnovány rukopisnému dochování těchto textů, jejich argumentační výbavě a dále výuce na pražské artistické fakultě v daném období, zejména v oblasti filozofie a gramatiky.
Nová překladová publikace přináší další české překlady latinských spisů Jana Husa a navazuje tak na předchozí svazek (M. Jan Hus v polemice a za katedrou, 2015). Přináší české znění dvou dalších polemických spisů českého reformátora a drobné spisky, které Hus sepsal v kostnickém vězení; dva z nich byly převedeny do raně novověké češtiny, i tyto starší překlady podává kniha v podobě čtenářské edice. Dále je zde kritický traktát (Husovo autorství je nejisté) proti vícehlasu v církevním zpěvu, svazek uzavírají překlady básnických skladeb k Husově poctě ze 16. století.
Publikace vychází u příležitosti stého výročí založení Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, jejíž nedílnou součástí byl od samých počátků seminář pro klasická studia. Její první část přináší pohled na dějiny klasických studií v Brně v širším kontextu historie fakulty a společenského dění vůbec, a to zejména prostřednictvím přímého svědectví archivních pramenů a vzpomínek pamětníků. Druhou část publikace tvoří reedice studie Františka Novotného, prvního ředitele semináře, Gymnasion aneb úvahy o řecké kultuře. Tato studie byla tiskem vydána naposledy v roce 1922. Odbornou i laickou veřejnost seznamuje s pojmy, na nichž, aniž si to uvědomujeme, stojí celá naše civilizace.
Epická skladba o 536 daktylských hexametrech především panegyricky oslavuje Karla Velikého jako obnovitele římského impéria císaře Augusta, ve své dějové části vypráví o panovníkově setkání s papežem Lvem III. v Paderbornu v létě roku 799; zde básník využil příležitosti k vylíčení Karla v roli ochránce církve a garanta křesťanské víry. Máme před sebou pravděpodobně jedinou zachovanou knihu většího eposu, jehož finále popisovalo Karlovu korunovaci v Římě o Vánocích roku 800. Autor skladby není znám, literární bádání ji připisuje několika významnějším autorům tzv. karolinské renesance. Epos je pozoruhodný také svou antikizující formou a obratným využitím i nápodobou římských básníků. Vychází v roce výročí úmrtí Karla Velikého (28. leden 814). Obsah: Úvodem Carolus Magnus et Leone Papa – Král Karel a papež Lev Fotokopie rukopisu Ms. C 78, Zürich, Zentralbibliothek, f. 104r-114v De Carolo rege et Leone papa – Epos o Karlu Velikém 1. Dochování, edice, překlady, prezentace 2. Rozdělení básně, její struktura a žánr 3. Literární vzory (Vergilius, Venantius Fortunatus) 4. Kdo je autor? 5. Celek nebo fragment? 6. Doba vzniku 7. Žánrové zařazení skladby, její funkce 8. Okolnosti a prameny 9. Kdo a jaký je Karel eposu 10. K poetice Karlova eposu Překladatelská poznámka Prameny a literatura
Latinská vzdělanost a písemnictví významně spoluutvářely podstatu evropské vzdělanosti.. Literatura psaná latinsky nezanikla s pádem římské říše, ale rozvíjela se dál v duchovním prostředí klášterů a později ve vzdělaneckém prostředí univerzit. Odtud se šířila do světských kruhů a prosakovala do jazyků evropských národů,aby plodně ovlivnila vznik jejich národních literatur až do novověku.
Edice nejstaršího listinného materiálu k českým dějinám do roku 1310 představuje základní badatelskou pomůcku pro zpracování starších českých dějin. Šestý díl navazuje metodologicky na předchozí svazky edice založené na počátku 20. století a přináší zpracování veškerého listinného materiálu z období interregna (1278–1283), to znamená od smrti českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli do návratu mladého Václava II. z braniborského zajetí. Svazek obsahuje kromě otisků listin také rejstříky, umožňující orientaci po vydaném materiálu, dále diplomatický rozbor písemností a paleografickou i sfragistickou přílohu.
Každoroční výroční přednáška k poctě prvního rektora olomoucké univerzity prof. PhDr. Josefa Ludvíka Fischera, tato je v pořadí 14.
Sborník ze stejnojmenné konference pořádané Centrem pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty. Kniha přináší poutavé statě o roli mýtu v pohanské i křesťanské antice (R. Dostálová, M. Pardyová, L. Chvátal, M. Šedina, M. Havrda, J. Šubrt, V. Němec), o literárním a filosofickém zpracování antické mytologické látky ve středověku (K. Smolak, L. Karfíková, A. Vidmanová, W. Engelbrecht), o podivuhodné návaznosti renesančního myšlení na křesťanský starověk ve způsobu interpretace mýtů (T. Nejeschleba, Filip Karfík), o raně novověkém pohledu na antické bohy (J. Engelbrechtová, J. Bouzek), o mýtu jako nástroji manýristického ztvárnění politické reality (J. Bažant, M. Štědroň) a dalších aspektech druhého života antického mýtu v novější době (D. Kšicová, M. Franková, I. Pospíšil, J. Kudrnáč).
Ústředním tématem Augustinova díla je biblická exegeze a její vztah k pohanské učenosti, která se rozvíjí vedle výkladu teorie znaku a metody homiletiky, kazatelského umění. V teorii znaku navazuje Augustin na platonismus a helénistickou filozofii, původ hermeneutiky nachází v exegetických metodách alexandrijských gramatiků, jeho homiletika vychází z antické rétoriky, jejíž teorii i praxi se Augustin jako všichni vzdělanci jeho doby povinně učil. Předkládaný spis hluboce ovlivnil vývoj křesťanské kultury a vzdělanosti, jakož i teologického myšlení ve středověku. Největšího porozumění se v některých obdobích dostávalo právě poslední, spíše praktické části, pročež bylo dílo známo také pod názvem De arte predicandi, „O kazatelském umění“. Spis, který vychází česky poprvé, přeložila a úvodem a poznámkami opatřila prof. Jana Nechutová.
V rozsáhlých portrétech nejvýznačnějších osobností jednotlivých staletí předvádí známý autor hlavní myšlenkové proudy dané doby a provádí jejich typologizaci. Každé století je tak osvětleno skrze několik málo osobností, což umožňuje věnovat dostatečně velký prostor zevrubné charakterizaci jejich díla, východisek a směřování. Každou studii navíc následuje krátká antologie z nejdůležitějších textů, které jsou mnohdy do češtiny přeloženy poprvé. Díky této koncepci mohou přijít ke slovu nejen autoři notoricky známí, ale též „outsideři“, kteří se v učebnicích obvykle neobjevují, jejichž dílo však naznačilo některé další cesty evropského myšlení. Předkládaná ediční řada Cesty evropského myšlení představuje základní typy myšlení, jak se v průběhu staletí rozvinuly u význačných osobností evropských duchovních dějin. Jednotlivé portréty jsou doplněny antologií.
Mezinárodní rozprava o českém reformátoru 15. století a o jeho recepci na prahu třetího milénia Papežská lateránská universita Řím, 15.-18.12. 1999
Edice Reflexe. Česká latinsky psaná literatura nebyla dosud samostatně zprcovaná a ve vyšlých publikacích o starší čeké literatuře je latinsky psaným výtvorům věnováno nezaslouženě málo pozornosti. Jana Nechutová, prof. latinské medievalistiky, přednáší na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na základě mnohaletého vedení přednášek a seminářů středověké latiny na brněnské univerzitě vznikl její podrobný a systematický výbor. Předkládaná publikace vychází z velmi rychle rozebrané práce, která byla zamýšlena jako učebnice středověké latiny pro studenty humanitních oborů. Text je nyní rozšířen a výklad doprovází ukázky v jazyce latinském i českém. Kniha je určena všem zájemcům o literární historii a středověk vůbec, dále studentům všech humanitních oborů.
Nejznámějším Suetoniovým dílem jsou bezesporu jeho Životopisy císařů (De vita Caesarum) o osmi knihách. Tuto knihu napsal Suetonius na vrcholu své úřednické dráhy v letech 115 - 120 n.l. a věnoval ji prefektu pretoriánské gardy Septiciovi Clarovi. V této knize popisuje Suetonius císaře počínaje Caesarem jakožto zakladatelem dynastie a konče Domitianem. Jsou nabity konkrétními fakty a údaji o nejintimnějších podrobnostech z jejich života. pro velké množství detailům není látka uspořádána chronologicky, nýbrž podle určitého schematu, zahrnujícího rozličné stránky státnické činnosti i soukromého života zobrazované osoby. Tato forma Suetoniovy práce bývá často kritizována pro svoji úroveň "bulvárního plátku", ale zůstává faktem, že Životopisy císařů byly a jsou velmi úspěšným dílem, které přiblížilo božské císaře prostému lidu. Našlo si i velké množství pokračovatelů, jeho dílo se totiž stalo jakýmsi vzorem pro autory biografií minimálně do středověku.
Česká latinsky psaná literatura nebyla dosud samostatně zpracována a ve vyšlých publikacích o starší české literatuře je latinsky psaným výtvorům věnováno nezaslouženě málo pozornosti. Jana Nechutová, profesorka latinské medievalistiky, přednáší na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na základě mnohaletého vedení přednášek a seminářů středověké latiny na brněnské univerzitě vznikl její podrobný a systematický výbor. Předkládaná publikace vychází z velmi rychle rozebrané práce, která byla zamýšlena jako učebnice středověké latiny pro studenty humanitních oborů. Text je nyní rozšířen a výklad doprovází ukázky v jazyce latinském i českém. Kniha je určena všem zájemcům o literární historii a středověk vůbec a dále studentům všech humanitních oborů.
Smuteční a útěšné skladby a elegie starověkých a středověkých autorů vyjadřující soustrast a útěchu při úmrtí blízkých lidí.
Kniha obsahuje veršovanou skladbu napsanou ve 14. stol. Ukázka z knihy: (88) SVĚTLUŠKA Světluška je malý létavec o mnoha nohách s křídly – proto se počítá mezi létavce. Ve tmě svítí jako svíce, nejvíce svou zadní částí. Na světle je ale nevzhledná a tmavá. Když se dotkne ruky, zbarví ji. Je velká jako včelka. Přízniv jí není svit denní, tam svítí však, světlo kde není: kdo se zle ve světě mají, ti září pak v nebeském ráji. Světlušky o mnoha nohou se v temnotě rozzářit mohou: pro svět kdo posledním je, má první být v radostech ráje. (Klaret, 1991, s. 47)... celý text
Uherské legendy a kroniky náležejí k nejcennějším výtvorům latinského písemnictví v Uhrách 11. až 14. století. V 1. polovině 11. století byla sepsána Knížka mravních naučení krále Štěpána následníku trůnu kralevici Imrichovi. V letech 1064-1116 vznikl cyklus štěpánských legend o zakladateli raně středověkého uherského státu sv. Štěpánovi. Ke slovenskému prostředí se váže nejstarší uherská legenda o svatých poustevnících Svoradovi a Benediktovi. Cyklus nejstarších literárních památek doplňuje legenda o mučedníku sv. Gerardovi a druhém uherském králi Ladislavovi I.. Svět rozvinutého středověku přiblíží čtenářům legenda o sv. Markétě ze 70. let 13. století. Románové vyprávění o příchodu Maďarů do Karpatské kotliny je předmětem nejstarší dochované uherské kroniky Anonymovy z počátku 13. století. O Juliánově cestě do oblasti Velkých Uher v Povolží napsal zprávu pro papežskou stolici dominikán bratr Richard. O vpádu Tatarů do Uher v letech 1241-1242 píše kanovník Rogerius. Kronika Šimona z Kézy přináší teorii hunsko-maďarského příbuzenství a najdeme v ní i popis bitvy na Moravském poli v roce 1278. Poslední ukázku tohoto souboru tvoří Vídeňská obrázková kronika z roku 1358, jejíž autor Márk Kálti patřil k nejvýznamnějším uherským kronikářům.
