Marie Ryantová Pořadí knih

Korespondence českého historika, novináře a politika Josefa Kalouska (1838–1915), dochovaná v nemalém množství v jeho osobním fondu, uloženém v Archivu Národního muzea v Praze, je odrazem rozsáhlých vědeckých, pedagogických, publikačních, redakčních, organizačních i politických aktivit svého pisatele a okruhu jeho kolegů, přátel či známých. Nejpočetnější, ale nepochybně i nejzajímavější je korespondence vedená s českými historiky, která zahrnuje dopisy jak Kalouskových kolegů z univerzity a fakulty starší i mladší generace a jeho žáků, postupně se etablujících na poli historické vědy, tak historiků regionálních, archivářů z různých typů archivů, včetně tehdy privátních, a ne vždy snadno přístupných, středoškolských profesorů, muzejních a knihovních nebo i vlastivědných pracovníků či zapálených amatérů. Druhý svazek edice obsahuje dopisy celkem šedesáti osob, týkající se nejrůznějších záležitostí. Mezi nejzajímavější, ale i nejrozsáhlejší soubory patří korespondence s Kalouskovými žáky, zvláště pokud přibližuje jejich zkušenosti ze zahraničních pobytů (J. Bidlo, V. Kybal, J. V. Šimák, Č. Zíbrt), často však obsahuje i různé rady od jejich učitele, vztahující se k jejich dalšímu působení, a prozrazuje nejen Kalouskův zájem o jejich činnost, ale mnohdy i velmi vřelý vztah.

Proslulá šlechtična na rozhraní renesance a baroka Jedna z „žen české renesance“, dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava z Pernštejna a španělské dámy Marie Manrique de Lara, manželka nejprve jihočeského magnáta Viléma z Rožmberka, poté vůdčí postavy české katolické šlechty Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, je jakýmsi prototypem šlechtičny sklonku renesance a nástupu nové, barokní doby. Polyxena z Lobkovic (1566–1642) v monografii historičky Marie Ryantové vystupuje jak v roli představitelky nejvyšší šlechty českých zemí, správkyně svých statků, která uměla v případě potřeby sama úspěšně hospodařit, tak v roli ženy politicky aktivní. Asi nejvíce se takto zapsala do obecného povědomí tím, že po pražské defenestraci v roce 1618 poskytla ve svém domě útočiště svrženým královským místodržícím Slavati a Martinicovi. Kniha M. Ryantové ukazuje i další z důležitých tváří Polyxeny, její katolickou zbožnost, kterou sdílela se svým druhým manželem a jejíž odvrácenou stranou bylo nesmlouvavě přísné zasahování proti nekatolíkům na vlastních panstvích po porážce stavovského povstání.

Publikace obsahuje podrobný katalog 972 mincí, vyražených v rozmezí více než 150 let. Nejmladší částí depotu jsou tzv. kiprové groše z roku 1622, až na jedinou výjimku cizího původu. Jako kiprové (případně dlouhé) mince jsou označována inflační platidla se sníženým obsahem stříbra, masově produkovaná v některých středoevropských zemích v letech 1619–1623. Detailnější poznání struktury oběživa v období dlouhé mince v Čechách bohužel komplikuje omezené množství dochovaných nálezů. Nekvalitní kiprové mince obíhaly poměrně krátkou dobu a jistě nebyly považovány za vhodné k dlouhodobé tezauraci majetku. Depot z Hrachova tedy představuje unikátní a důležitou sondu do složení oběživa v Čechách kolem roku 1622.

Korespondence, dochovaná v nemalém množství v osobním fondu českého historika, novináře a politika Josefa Kalouska (1838–1915), uloženém v Archivu Národního muzea v Praze, je odrazem rozsáhlých vědeckých, pedagogických, publikačních, redakčních, organizačních i politických aktivit svého pisatele a okruhu jeho kolegů, přátel či známých. Nejpočetnější, ale nepochybně i nejzajímavější je korespondence vedená s českými historiky, která zahrnuje dopisy jak Kalouskových kolegů z univerzity a fakulty starší i mladší generace a jeho žáků, postupně se etablujících na poli historické vědy, tak historiků regionálních, archivářů z různých typů archivů (včetně tehdy privátních, a ne vždy snadno přístupných), středoškolských profesorů, muzejních a knihovních nebo i vlastivědných pracovníků či zapálených amatérů. Nejbohatší korespondence je dochována s Antonínem Rezkem, přičemž zahrnuje dlouhé období let 1876 až 1907, její největší a také nejrozsáhlejší část však souvisí zejména s přípravou vydání částí edičního podniku Archiv český, navazujícího na počin Františka Palackého a obnoveného v roce 1886. Do stávajícího dílu byla proto zařazena vedle korespondence mezi Josefem Kalouskem a Antonínem Rezkem také korespondence dalších adresátů, která se rovněž týká vydávání Archivu českého, i když to není jediný obsah souboru dopisů příslušných osob.

Kniha představuje jednu z nepříliš známých osobností 17. století – Jiřího Holíka (1635–1700/1710?), který pocházel z české nekatolické rodiny, ale stal se členem dominikánského řádu a dokonce se podílel na vyhledávání nekatolických knih, v roce 1666 však uprchl do Žitavy s přáním stát se kazatelem českých exulantů. To se mu sice podařilo, konvertoval k luterství a o tři roky později se stal kazatelem české exulantské obce v Barby a Wespen u Magdeburgu, ale brzy nato musel své místo opustit. Při hledání svého dalšího uplatnění zavítal i do Švédska, nakonec zakotvil v tehdy švédské Rize a proslul jako autor mnohokrát vydávaných a oblíbených zahradnických knih, díky nimž patří mezi významné a uznávané osobnosti evropské pomologie 17. století. Jeho životní příběh rozšiřuje znalosti o raně novověkém českém exilu a upozorňuje na pestré a nelehké osudy exulantů po opuštění vlasti, obtížnost hledání nového uplatnění za hranicemi a integrace do společnosti hostitelských zemí, současně ale vypovídá i o prezentaci a jisté mýtizaci exulantského stavu a také upozorňuje i na dosud nepříliš prozkoumanou problematiku apostatů z církevních řádů. Součást knihy tvoří edice Holíkových náboženských a protikatolických spisů, které jsou velmi cenné a zajímavé z hlediska přetrvávající složité konfesijní situace a konfesijních bojů v Evropě druhé poloviny 17. století, spojené s problematikou konfesijní migrace a náboženské konverze.

Jedna z „žen české renesance“, dcera nejvyššího kancléře Českého království Vratislava z Pernštejna a španělské dámy Marie Manrique de Lara, manželka nejprve jihočeského magnáta Viléma z Rožmberka, poté vůdčí postavy české katolické šlechty Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, je jakýmsi prototypem šlechtičny sklonku renesance a nástupu nové, barokní doby. Polyxena z Lobkovic (1566–1642) v monografii historičky Marie Ryantové vystupuje jak v roli představitelky nejvyšší šlechty českých zemí, správkyně svých statků, která uměla v případě potřeby sama úspěšně hospodařit, tak v roli ženy politicky aktivní. Asi nejvíce se takto zapsala do obecného povědomí tím, že po pražské defenestraci v roce 1618 poskytla ve svém domě útočiště svrženým královským místodržícím Slavati a Martinicovi. Kniha M. Ryantové ukazuje i další z důležitých tváří Polyxeny, její katolickou zbožnost, kterou sdílela se svým druhým manželem a jejíž odvrácenou stranou bylo nesmlouvavě přísné zasahování proti nekatolíkům na vlastních panstvích po porážce stavovského povstání.

Kniha přináší medailony mužů, kteří stáli v čele Československé republiky, a volně navazuje na úspěšný titul Čeští králové (Paseka 2009). Po "prezidentu Osvoboditeli" T. G. Masarykovi představuje všechna tři funkční období Edvarda Beneše, přibližuje tragický úděl Emila Háchy, poté zachycuje osud pěti komunistických vládců a věnuje se osobnosti Václava Havla, posledního československého prezidenta. Dílo předních českých historiků a publicistů se nevyhýbá ani různým problematickým událostem a na jeho stránkách se podstatným způsobem odráží nelehký vývoj československého státu i úděl jeho obyvatel v komplikovaném 20. století. Zatímco manželkám prezidentů již byla samostatná kniha věnována, kniha pojednávající souhrnně o jejich protějšcích vychází v podobném rozsahu a zaměření paradoxně poprvé.

Přednášky ze stejnojmenného cyklu pořádaného v Českých Budějovicích.