Ivan Franko

Ivan Jakovyč Franko (*27.srpna 1856, Nahujevyči u Drohobyče – †28.května 1916, Lvov) byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel.

Ivan J. Franko se narodil v rodině vesnického kováře. Studoval na univerzitě ve Lvově a ve Vídni. Věnoval se literární a vědecké činnosti. Byl habilitován na Lvovské univerzitě, ale nemohl zde pro své demokratické smýšlení a revoluční postoje dále působit. Byl i několikrát vězněn. V roce 1891 navštívil Prahu a jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže.

Mimořádné tvůrčí úsilí, nervové vypětí a existenční těžkosti se podepsaly na zdraví Ivana Jakovyče Franka. Těžce onemocněl a od roku 1908 byl ochrnutý. Po zbytek života byl upoután na lůžko.

Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk (1961). Frankův portrét je také motivem ukrajinské dvacetihřivnové bankovky (2003).

Ivan Franko bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi. Už jeho druhá sbírka „Z veršyn i nyzyn“ (1887) nese novátorské elementy. Sbírky jako „Věčný revolucionář“ nebo „Kameník“ šířily mezi mládeži revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka „Uvadlé listí“ (1896), která obsahuje prvky modernismu a dekadence. Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství (od sociálně kritické, přes historické a buditelské, až po filosoficko-reflexivní) a realistické zobrazení života všech společenských vrstev.