Honoré de Balzac Knihy

Dílo označované často jako „nejbalzakovštější“ román, je především příběhem venkovského básníka Luciena de Rubempré v Paříži, který se postupně stává bezcharakterním žurnalistou.

Ztracené iluze jsou považovány snad za nejbalzacovštější román a ztráta iluzí za nejtypičtější téma francouzské literatury 19. století. V lecčem je toto dílo nebezpečně živé i dnes. Světu vládne všeobecná prodejnost a spisovatelé i literární hrdinové hledají východisko v umění a vědě. Nejinak je tomu v případě dvojice našich protagonistů - básníka Luciena Chardona a tiskaře Davida Sécharda. Vystřízlivění z této poslední a nejsvětější iluze je však zákonitě nejbolestnější. Mechanismy literárního světa se před námi odkrývají postupně: v ději, v konkrétních konfliktech a rozčarováních hlavního hrdiny Luciena - tak jako se venku prodávají ženy, stejně nezahaleně se prostituuje umění v zájmu politiky a komerce.

Vedle rozsáhlých románů o francouzské společnosti první poloviny 19. století se Balzac věnoval také kratším literárním útvarům, v nichž vyniká jeho charakterizační umění a schopnost rozvinout příběh na malé ploše. Specifickým námětem těchto děl je svět umělců, k němuž měl jako spisovatel blízko, přičemž zvláštní pochopení pro malířství a hudbu prokázal v povídce Neznámé veledílo a novele Gambara. Oba hlavní hrdinové, malíř Frenhofer a hudební skladatel Gambara, touží po umělecké pravdivosti a dokonalosti, avšak jejich posedlost může vést k tomu, že jejich díla zůstanou společnosti nepřístupná. Příběh sochaře Sarrasina ukazuje, jak naivní umělec, ponořený do své tvorby, podléhá intrikám společnosti, konkrétně římské opery. Naopak povídka Pierre Grassou zobrazuje malíře, který dosáhl úspěchu nikoli díky talentu, ale díky dřině a schopnosti vyhovět společenskému vkusu. Novela Dům u Pálkující kočky zkoumá lásku mezi bohémským malířem Theodorem de Sommervieux a obyčejnou měšťanskou dívkou. Všechny prózy vycházejí v nových překladech, přičemž novela Gambara je v češtině publikována poprvé. Doslov napsala Eva Blinková Pelánová.

Fantastický román, jehož protagonistou je dokonalý androgyn, bytost současně mužská i ženská. Žije na hradě poblíž norského Stromfjordu a je současně milován Minnou (která si myslí, že miluje muže) a Wilfridem (který si myslí, že miluje ženu).

Literární lahůdka, kterou pro nové české vydání nádherně vypravil ilustracemi přední český grafik Miroslav Houra a po textové stránce upravili Zdeněk Hrabica a Věra Martinková. Jednu zajímavost. Tuto knížku je ve Francii obvyklé dávat jako svatební dárek novomanželům.

Flora Brazierová, prostá dívka, jež vyrostla v krásnou ženu, je zkažena svým rozmařilým milencem, bývalým carským důstojníkem. Zamiluje se do ní bohatý venkovský stařec a Flora ho docela ovlivní. Starcovi příbuzní se snaží získat jeho přízeň, aby tak dosáhli dědictví. Vůdčí notouve vztahu několika desítek společensky různorodých postav jsou peníze, které určují poměr mezi jednajícími osobami: hned dělají spojence, hned z přátel protivníky.

Fiktivní episoda z mladosti Poussinovy: budoucí slavný malíř pozná záhadného staříka-umělce Frenhofera, žáka Mabuseova, který nejen že dovede několika tahy štětce dát obrazu světlo, prostor, plastičnost, ale i romanticky o umění theoretisuje a především po léta pracuje na obraze Krásnéhašteřilky. Nikdo toto neznámé arcidílo neviděl, a když je konečně Poussin spatří, odhalí jen mnohonásobně přemalovávaný obraz s kouzelnou ženskou nožkou v rohu – den na to Frenhofer zemře, spáliv před tím všechny své obrazy. — Frenhoferovy theorie, výraz romantické estetiky kolem roku 1830, připomínají nejen Delacroixe, ale jsou již předzvěstí Cézanna, který sám byl později přesvědčen, že on je vlastně hrdinou novely, která vyšla dříve, než se narodil.

Výbor přináší dvě čtenářsky přitažlivé povídky (Plukovník Chabert, 1832; Gobseck, 1830), které jsou mistrovskou ukázkou způsobu, jak autor zachycoval charaktery postav. Spojovacím článkem mezi nimi je postava advokáta Darvilla, známého z Lidské komedie. V povídce Plukovník Chabert se snaží zachránit čest vojáka, který byl považován za mrtvého a jehož žena se mezitím výhodně provdala. V povídce Gobseck vystupuje advokát jako vypravěč příběhu o starém lichváři, který se z principu soudil o jediný frank.

Povídky: Farář Tourský - přeložil Lothar Suchý Mistr Cornelius - přeložil F.Grepl Pod kuratelu - přeložil Pavel Projsa

Výbor kratších próz francouzského realistického klasika, záměrně různorodý co do námětů i stylu. V obecném povědomí zůstává Balzac často zapsán jako autor, který přes romantické začátky dospěl k realismu, ke kritickému znázornění života a mravů francouzské společnosti prvních desetiletí 19. století. V horším případě pak - v důsledku desetiletí marxistických interpretací - jako kritik buržoazní společnosti a jejích odlidštěných vztahů. Výbor pěti novel a dvou povídek má za cíl představit Balzaca nikoli jako kritika společnosti a lidských neřestí, nýbrž jako spisovatele mnoha různých žánrových a tematických poloh. Nakladatelská anotace.

Honoré de Balzac (1799–1850), jeden z nejznámějších francouzských spisovatelů, se proslavil zejména obřím literárním dílem Lidská komedie (1842), v němž se snažil postihnout všechny aspekty života Francie v ponapoleonské době. V deseti povídkách z let 1830–1835 využívá autor témata typická pro tehdy oblíbenou literaturu: nesmrtelnost, smlouva s ďáblem, elixír mládí. Je ironický, vyzývavý, místy rouhačský, filozofující nad unikajícím smyslem života, krutý ve výsměchu poměrů panujících ve „slušné“ společnosti, děsivý ve schopnosti nahlédnout do temných stránek lidské duše, někdy jen jednoduše vtipný. Většina z těchto povídek v překladu Dany Melanové vychází v češtině poprvé.

Kniha vypráví o starém hudebníkovi Ponsovi, který rád sbírá starožitnosti a je na obtíž svým bohatým příbuzným, a také o jeho jediném příteli, naivním Němci Schmuckem. Pons se snaží zavděčit svým příbuzným a domluví své neteři, která má problém se provdat, námluvy bohatého obchodníka. Ten ji však nechce a tak rodina, která nechce poškodit svou pověst, svede všechno na ubohého Ponse. Přestanou jej přijímat a Pons onemocní. Jediný, kdo se o něj stará, je Schmucke. Když se však rozšíří, že jeho sbírka má ohromnou cenu, začnou se do jeho přízně vplétat různí lidé a snaží se urvat aspoň kousek z dědictví. Pons chce však všechno odkázat Schmuckemu. Všichni kromě něj ho totiž potají okrádají nebo se o to aspoň snaží...

Honoré de Balzac charakterizoval své dílo takto: Sestřenice Běta je tzv. chudá příbuzná, pronásledovaná neštěstím: žije v lůně tří nebo čtyř rozličných rodin a mstí se za všechna utrpení. Námět, který měl být zpracován jako povídka, Balzacovou horečnou tvořivostí vzrostl naromán s celou řadou charakterů, jež se staly postavami světové literatury. Jsou to zvláště: venkovsky energická sestřenka, prostopášník baron Hulot, povýšenec Crevel a měšťácká kurtisána Marneffová.

Atypický text kritického realisty okouzleného roajalismem a dandismem. Předmluva Gustav Erhart.

Čtyřdílný román zobrazující spojení finančního světa (v podání bankéře Nucingena) s pařížským podsvětím. Lucien (hrdina z předchozích Balzacových Ztracených iluzí) se již naučil „umění žít“. Zůstal slabochem, který se žene pouze za milostným uspokojením nebo společenskýmúspěchem. Na jeho povahu doplácí i milenka Ester – kurtizána, kterou společenské podmínky vehnaly do role ženy obšťastňující mužskou společnost, jíž však hluboce pohrdá. Lucien končí ve vězení, kde spáchá sebevraždu.

Teorie postele je vyňata z Balzacovy knihy Fysiologie manželství

V tomto románu se přes jeho pohádkový rámec Balzac již stává historikem, psychologem, soudcem a básníkem obludné Paříže. Oslí kůže dává majiteli slávu a bohatství, ale zbavuje ho prostého štěstí: může být chápána jako tajemná moc peněz. Společnost finanční oligarchie představují postavy procházející celou Lidskou komedií.

Humorné rady a ponaučení, jak se vyhnout placení dluhů a uspokojit věřitele je od klasika francouzské literatury.

Čtyřdílný román zobrazující spojení finančního světa (v podání bankéře Nucingena) s pařížským podsvětím. Lucien (hrdina z předchozích Balzacových Ztracených iluzí) se již naučil „umění žít“. Zůstal slabochem, který se žene pouze za milostným uspokojením nebo společenskýmúspěchem. Na jeho povahu doplácí i milenka Ester – kurtizána, kterou společenské podmínky vehnaly do role ženy obšťastňující mužskou společnost, jíž však hluboce pohrdá... 01-007-85

Satira a zemitý galský humor, to je hlavní charakteristika Rozmarných povídek, které klasik světové literatury Honoré de Balzac napsal, aby reagoval na výtky literární kritiky, že nemá styl. Tyto humoristicko-satiricky laděné příběhy nás přesvědčují, že naši předkové vyznávali životní plnost, aktivitu a odvahu, tedy vše, co ve svém životě a díle upřednostňoval i slavný francouzský spisovatel.

Příběh mladé, krásné a romantické Modesty a jejích lásek, její vzpoury proti společenskému zvyku vdát se pro peníze, její touhy po skutečném vztahu je vykreslen s hlubokou znalostí prostředí a psychologie hrdinů, jak je pro Balzaca příznačné.

Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných. První desatero. V humoristicky laděných příbězích autor pranýřuje světské a církevní pokrytectví a egoismus v lidských vztazích ve středověké společnosti.

Příběh o velikosti a pádu Césara Birotteaua voňavkáře, náměstka starosty 2. okresu pařížského, rytíře řádu Čestné legie...

Jeden z vrcholných románů Lidské komedie od francouzského klasika 1. poloviny 19. století realisticky vypovídá o lidských vztazích, ovládaných mocí peněz. Hlavním hrdinou románu je hrabivý zbohatlík Grandet, typ necitelného člověka vše podřizujícího své touze po hromadění peněz, jenž zničí štěstí jediné dcery odporem proti jejímu sňatku, aby vyplacením věna nemusel zmenšit své bohatství. Evženie Grandetová, nešťastná a poslušná dcera, která otcovým zásadám a předsudkům obětuje své životní štěstí, se nedokáže ani po jeho smrti oprostit od zhoubné moci peněz a své zmařené sny vykupuje dobročinností a osamělostí.

Román z cyklu "Lidská komedie" z periody mistrovských děl Balzacových po r. 1830, malba franc. společnosti první třetiny 19. stol. - doby nástupu výbojné buržoasie, soustředěná kol tří postav - typů: starého Goriota s jeho neopětovanou láskou k dcerám, pro něž se dostane na mizinu a kteréjím vlastně opovrhují, mladého Rastignaca, přicházejícího do Paříže dobýt úspěchu a anarchistického uprchlíka z galejí Vautrina, jenž se mstí zkažené společnosti nenávistí a zločinem.

Dnes již legendární román o úpadku společnosti, vypráví životní příběh dvou rozdílných lidí - Evžena de Rastignace, který je svým okolím postupně připravován o iluze a mění se v stále tvrdšího a horšího člověka a otce Goriota, úspěšného obchodníka s nudlemi, který přicházío všechno díky své naivitě a lásce k dcerám. 23-067-84

Vše začalo příhodou v roce 1813, kdy se mladá Julie byla se svým otcem podívat na vojenské přehlídce na počest Napoleona v Carrouselu. Zamilovala se tam do mladého důstojníka Victora d'Aiglemont, za kterého se rok nato provdala. Ve své naivitě ale čekala od manželství něco docela jiného a brzy přišla na to, že měl otec pravdu, když ji varoval a říkal, že je Victor chladný a přízemní člověk. Jenže sňatek nešlo vzít zpět...

aneb Běs sviňavý ženský. Mistrovské vyprávění o historii odsouzení krásné saracénské dívky má sociálně historické pozadí a skvěle charakterizuje paradigma středověku. Strašidelná historie napsaná k příkladné výstraze proti hříšným tělesným choutkám o bujné mouřenínce, která byla v patnácti letech pokřtěna, dána do kláštera, odkud uprchla po čase v mnišském převlečení. Její zachránce ji štědře zasvětil do tajů a blažeností Kupidových...

Na rozdíl od mnoha jiných románů Honorého de Balzaca (1799–1850), v nichž autor vystupuje jako kritik společenských, politických či morálních poměrů své doby, Lilie v údolí je zasvěcena soukromé tematice, vztahu mezi mužem a ženou, a v tomto smyslu je nadčasová. Vypravěč nejprve líčí své chmurné dětství, kdy trpěl tím, že byl odmalička dán na výchovu mimo rodinu, cítil se nemilovaný, v dospívání pak pokořovaný chudobou a bezútěšně toužící po citu a ženě. Jednoho dne se tento už dvacetiletý chlapec, citově ani fyzicky ještě nerozvinutý, octne na venkovské slavnosti, potká tam ženu, v níž se mu náhle zpředmětní všechny dosavadní touhy a v náhlém pominutí smyslů ji políbí na nahá ramena. Od této chvíle se odvíjí příběh osudové lásky mezi Félixem a vdanou paní de Mortsaufovou, která trpí v nešťastném manželství s tyranským a labilním starcem. V peripetiích jejího vztahu s Félixem, plného zklamání a nadějí, odříkání i narůstající intimity projevuje Balzac velké mistrovství. Nečekaně ironický závěr pak podtrhuje mimořádnou působivost díla, ve kterém vzdal autor hold první ženě svého života, paní de Berny. Česky vychází román po téměř pětačtyřiceti letech jako první svazek edice SVĚTOVÍ KLASICI, která přináší známá i méně známá díla géniů světové literatury posledních staletí. Kritériem výběru je to, zda obstála ve zkoušce času a jsou schopna oslovit i dnešního čtenáře.

Knížka obsahuje dvě méně známé rozsáhlé povídky Dívka se zlatýma očima (1835) a Vévodkyně de Langeais (1834) z díla velkého francouzského romanopisce, které vznikly ve 30. letech 19. století. Obě povídky spojuje nejen doba děje – období ponapoleonské restaurace a počátky měšťanského kapitalismu, ale i místo děje – Paříž a tragický milostný motiv. Autor popisuje v obou povídkách milostný vztah jako instinktivní zápas mezi mužem a ženou, který může i přes vášnivost citu a upřímnou snahu milovat a být milován, skončit tragicky. Na realistickém pozadí zahálčivého života francouzské šlechty kreslí dva příběhy nenaplněné lásky, v nichž se prolíná dramaticky vrcholící děj s autorovými úvahami o milostné strategii, kterou srovnává s vojenskou či politickou taktikou a projevuje se jako brilantní znalec a zároveň i kritik francouzské soudobé morálky.

Historický román s podtitulem Bretoňsko v roce 1799. Román kombinuje vojenskou historii s milostným příběhem. Svazek XVIII. Melantrichovy knižnice

Šprýmovné povídačky, kteréžto v opatstvech tourrainských nashromáždil a na světlo vydal pan de Balzac k obveselení pantagruelistův a žádných jiných. První desatero. V humoristicky laděných příbězích autor pranýřuje světské a církevní pokrytectví a egoismus v lidských vztazích ve středověké společnosti.

Honoré de Balzac charakterizoval své dílo takto: Sestřenice Běta je tzv. chudá příbuzná, pronásledovaná neštěstím: žije v lůně tří nebo čtyř rozličných rodin a mstí se za všechna utrpení. Námět, který měl být zpracován jako povídka, Balzacovou horečnou tvořivostí vzrostl naromán s celou řadou charakterů, jež se staly postavami světové literatury. Jsou to zvláště: venkovsky energická sestřenka, prostopášník baron Hulot, povýšenec Crevel a měšťácká kurtisána pí. Marneffová.

Dva mistrné romány (Evženie Grandetová, 1833; Otec Goriot, 1835), vypovídající pravdivě o životě francouzské společnosti 19. století.

Svazek obsahuje dvě Balzakovy povídky – titulní povídku Červená hospoda (1831) a povídku Sbohem (1830).

První svazek výboru z Balzacova díla obsahuje tři významné autorovy práce: Gobseck (překlad: J. Fiala), Otec Goriot (překlad: B. Zimová) a Plukovník Chabert (překlad: M. Jirda).

Kniha vypráví o starém hudebníkovi Ponsovi, který rád sbírá starožitnosti a je na obtíž svým bohatým příbuzným, a také o jeho jediném příteli, naivním Němci Schmuckem. Pons se snaží zavděčit svým příbuzným a domluví své neteři, která má problém se provdat, námluvy bohatého obchodníka. Ten ji však nechce a tak rodina, která nechce poškodit svou pověst, svede všechno na ubohého Ponse. Přestanou jej přijímat a Pons onemocní. Jediný, kdo se o něj stará, je Schmucke. Když se však rozšíří, že jeho sbírka má ohromnou cenu, začnou se do jeho přízně vplétat různí lidé a snaží se urvat aspoň kousek z dědictví. Pons chce však všechno odkázat Schmuckemu. Všichni kromě něj ho totiž potají okrádají nebo se o to aspoň snaží...

Jednoduchá dějová zápletka románového obrazu z cyklu "Lidská komedie" (dva sokové se ucházejí o ruku bohaté staré panny) je záminkou k podrobné kresbě maloměstského prostředí 20. a 30. let 19. století, kdy šlechtická společnost v době mezi pádem Napoleonovým a červencovou revolucí bylavydána stupňovaným útokům vzestupující buržoasie. Dokladem toho je životní dráha, jíž dává Balzac projít dvěma ze tří uchazečů o ruku titulní hrdinky. Rytíř de Valois je zkrachovaný šlechtic, imponující však svým rodem smetánce maloměsta, která nemá tušení, že je živ na její útraty. Jeho soupeř v námluvách, du Bousquier, je typickým představitelem buržoasie třicátých let minulého století. Obohatil se za revoluce jako vojenský dodavatel, rozmnoží majetek výhodným sňatkem se slečnou Cormonovou, a investuje obratně do průmyslu a obchodu. Osudy obou soupeřů končí symbolicky: rytíř de Valois umírá poražen v námluvách i ve třídě, k níž náleží. Naproti tomu du Bousquier je v očích kraje ctihodný muž, jemuž Alencon „děkuje za to, že se přidružil k průmyslovému ruchu, který z něho tvoří první článek, jímž se Bretagne možná jednoho dne připojí k tomu, čemu se říká moderní civilisace“. Doslov napsal Josef Kopal.