Růžena Grebeníčková

PhDr. Růžena Grebeníčková, CSc. byla česká literární teoretička a překladatelka.

Grebeníčková je uváděna mezi deseti nejvýznamnějšími evropskými literárními teoretiky 20. století. V roce 1985 obdržela Herderovu cenu za výrazný přínos literární komparatistice. Její sestra Eva Grebeníčková (1927–2000) byla grafička a výtvarnice.

Mládí Narodila se a rané dětství strávila v Sušici, ale záhy se s rodiči přestěhovala do Přerova, neboť její otec, zemědělský inženýr Anton Grebeníček (1897–1964), tam získal učitelské místo. Její matka Josefa, roz. Patlejchová (1898–1991), která měla v Přerově modistství (naposledy ve Wilsonově ulici), proslula výrokem: „Nevyvěšovala jsem do výlohy Hitlera, tak nemusím věšet ani Gottwalda.“

Spolu se sestrou se již před 2. světovou válkou učila kromě němčiny také francouzsky a rusky, neboť její matka, která strávila učednická léta ve Vídni a znala např. ruské klasiky Puškina, Tolstého a Dostojevského jen z německých překladů, chtěla dcerám poskytnout co nejširší jazykové vzdělání.

V roce 1942 založila a vedla studentskou divadelní skupinu, pro kterou zdramatizovala Hlaváčka, Lva Blatného, Lermontova a Nervala.

V Přerově absolvovala reálné gymnasium. Vzhledem k uzavření vysokých škol během německého protektorátu se po maturitě vyučila ještě modistkou.

Studium V letech 1945–1949 studovala filosofii, romanistiku a srovnávací literatury na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.

Navštěvovala přednášky Karla Krejčího (literární komparatistika), Arnošta Kolmana (logika), Jana Blahoslava Čapka (přehled vývoje české literatury), Jana Patočky (filosofie), Václava Černého, Jana Mukařovského (např. teorie jevištní recitace) a dalších.

Během studia vstoupila do KSČ (1946), odkud byla po čtvrtstoletí během normalizačních „obrodných procesů“ vyškrtnuta (1971).

V roce 1949 stanula před tzv. čestným soudem filosofické fakulty kvůli schvalování pamfletu na Nezvala (který napsali studenti Viktor Matys a Zdeněk Pachovský) a musela přerušit studium a vyučovat na základní škole v dnes již zaniklém Jenišově Újezdě v severních Čechách.

V roce 1952 obdržela doktorát (PhDr.) za práci Cervantesova dramaturgie. Příspěvek k problematice renesanční ideologie.

Zaměstnání Rok vyučovala na FAMU dějiny literatury a estetiky (koncem 40. let?).

V roce 1953 byla prof. Dolanským přijata jako vědecká aspirantka do Slovanského ústavu (SlÚ) ČSAV (až do roku 1957). Disciplinární potrestání z roku 1949 se mimo jiné projevilo i v tom, že se musela začít věnovat ruské literatuře místo dosud převládajícího zájmu o literatury románské. Grebeníčková k tomu s odstupem poznamenala: „Byla to doba, kdy leckdo přešel radši na druhou stranu, když mě měl ve Valentinské potkat.“

V roce 1961 se stala kandidátkou věd (CSc.) za práci Literární názory českých radikálních demokratů a revoluční demokratická kritika česká.

Od roku 1964 až do penzionování v roce 1981 byla vědeckou pracovnicí Ústavu jazyků a literatur (ÚJaL) ČSAV, později přejmenovaného na Ústav české a světové literatury (ÚČSL).

Rodina Z manželství s filosofem Karlem Kosíkem vzešly tři děti (Antonín, Irena a Štěpán).

Literárněvedná činnost Zabývala se ruskou, německou, rakouskou, francouzskou a českou literaturou 18. až 20. století.

Čeští radikální demokraté Spolu s manželem Karlem Kosíkem se podílela na znovuohodnocení českých radikálních demokratů, především Karla Sabiny a Josefa Václava Friče.

K. H. Mácha V návaznosti na práce o romantismu, ale nemalou měrou také pod vlivem působivé adaptace Máje E. F. Burianem, se věnovala zpočátku Máchovým vztahům k německé literatuře.

V roce 1974 se vydala po stopách Máchova italského deníku do Itálie s olomouckou profesorkou matematiky Boženou Věchtovou, druhou část cesty absolvovala s literární vědkyní Miladou Chlíbcovou v roce 1976. Ve strojopise se dochovaly dvě nedokončené studie o této cestě (druhou začala psát s několikaletým odstupem poté, co se první verze ve velké pracovně někam ztratila).

K Máchovskému výročí v roce 1986 připravovala pro Severočeské nakladatelství rozsáhlý komentář k Máji, nakladatel ale od smlouvy po čase odstoupil a vysvětloval to prudce zamítavou reakcí z Prahy. Rukopis tohoto komentáře, který byl podle některých svědků ve finální podobě, v pozůstalosti nalezen nebyl (není ovšem vyloučeno, že si ho někdo vypůjčil a nevrátil).

Autorské šifry Práce z přelomu 50.—60. let minulého století podepisovala propůjčeným jménem výtvarnice Heleny Matoušové. O dekádu později v 70. a 80. letech příležitostně psala a překládala díky „pokrývačům“ pod dosud zjištěnými jmény Miloslav Jehlička, Jaroslav Kudrna, Věra Saudková a Jiřina Táborská. Pro Lopatkův samizdatový Kritický sborník používala pseudonym Aleš Hauzner a různé šifry, které přiděloval sám editor s rafinovaným záměrem navýšit tak uměle počet přispěvatelů, aby zmátl StB (ta však byla již delší dobu v mentální agonii, takže se k pochopení této hry vůbec nedostala).