Růžena Grebeníčková Pořadí knih (chronologicky)

Výbor z celoživotní tvorby literární historičky, kritičky, překladatelky a editorky Růženy Grebeníčkové (1925–1997) přináší práce o písemnictví posledních dvou století. Svazek je rozdělen do pěti oddílů. – V prvním stojí v popředí teoreticko-historické otázky umělecké prózy, jako je vývoj epiky ve 20. století, literatura faktu, triviální literatura nebo historie románu, druhý soustřeďuje práce o románských literaturách, hlavně o francouzském písemnictví od osvícenství po tzv. nový román, třetí je věnován české literatuře od národního obrození do konce 20. století, do čtvrtého jsou zařazeny studie o ruské literatuře zejména 19. století a pátý oddíl zahrnuje eseje o německy psaných dílech od epochy romantismu do poloviny 20. století. Výbor ve svém tematickém uspořádání zároveň vytváří „vnitřní“ monografie o J. Weilovi, N. V. Gogolovi, F. M. Dostojevském, A. P. Čechovovi, H. von Hofmannsthalovi a R. Musilovi. Edici připravenou Michaelem Špiritem doprovází obsáhlá ediční poznámka a anotovaný rejstřík děl a jmenný rejstřík.

Kniha obsahuje třináct studií, které významná literární historička PhDr. Růžena Grebeníčková, CSc., (1925–1997) věnovala dílu Karla Hynka Máchy. Studie vznikaly v letech 1966–1996; první část obsahuje texty, které vyšly v roce 1984 v samidatu, ve druhé části jsou studie publikované v různých sbornících či časopisech. Jak editor knihy píše, přestože studie vznikaly postupně, autorka sledovala dlouhodobější záměr a komponovala je do určitého celku, který představuje základ důkladného komentáře k Máchovu dílu na úrovni, jaké se dostává velkým postavám evropské literatury v jejich zemích.

Naše přední literární teoretička se v této studii z osmdesátých let zabývá tématem těla v evropském myšlení včetně kontextu českého (Tyrš). Silné komparatistické zázemí jí umožňuje na detailu zachytit celek a přecházet mezi jednotlivými díly i historickými epochami, aniž by se musela uchýlit k všeobecnostem.

První část dvousvazkového výboru z díla Růženy Grebeníčkové přináší stati publikované v časopisech, sbornících a knihách jiných autorů jako předmluvy nebo doslovy. Tato část obsahuje dva oddíly. V prvním jsou texty, které spojuje problematika literárních žánrů ve 20. století. Stati jsou řazeny chronologicky. Druhý oddíl přináší texty o české literatuře. Protože autorčin záběr sahá od národního obrození až po nejnovější literaturu, jsou stati řazeny podle časové posloupnosti tématu.

„Filosofovat s Nietzschem znamená ustavičně se proti němu potvrzovat. V zápalu jeho myšlení se vlastní existence, vystavená zkoušce skrze nekonečnou poctivost a nebezpečí Nietzschových otázek, může očistit a postřehnout skutečné bytí.“ – Karl Jaspers

Je to svou věcností až lehce morbidní vyprávění o osamělé úřednici, která, aby získala muže svého srdce, celkem bez výčitek zabije 4 lidi. Příběh s výraznými prvky černého humoru.

V Ravensbruku se v roce 1940 setkaly dvě ženy – česká novinářka Milena Jesenská, známá jako přítelkyně Franze Kafky, a německá intelektuálka Margarete Buberová-Neumannová, která byla dvakrát vdaná, poprvé za syna filozofa a podruhé za německého komunistu, jenž zahynul v sovětském táboře. Buberová-Neumannová se dostala do gulagu, ale po uzavření Ribbentropova-Molotovova paktu byla předána gestapu a skončila v Ravensbruku. Obě ženy spojovaly kulturní zájmy, politická zkušenost, osud a přátelství. Plánovaly napsat knihu o koncentračních táborech, avšak Milena Jesenská zemřela v roce 1944, a tak Buberová-Neumannová později zachytila její portrét jako jediné spoluvězeňkyňky, která věřila v existenci koncentračních táborů i na východní frontě. Kafkova přítelkyně Milena je vzpomínkovou knihou na Ravensbrück, která odhaluje Mileninu osobnost a životní příběh, jak ho autorka poznala. Jaroslav Dresler v předmluvě k prvnímu českému vydání poznamenává, že kniha se podobá expresionistickému portrétu, kde jde o jiné kvality než o přesné historické detaily. Tato kniha tak přispívá k mozaice osobních svědectví, která postupně odhaluje tvář Mileny Jesenské, jedné z výjimečných českých osobností první poloviny 20. století.

K sedmdesátému výročí úmrtí Mileny Jesenské vychází druhé, opravené a doplněné vydání knihy vzpomínek na tuto vynikající českou novinářku, přítelkyni Franze Kafky, levicovou intelektuálku a účastnici protinacistického odboje. Kniha vychází s doslovem Růženy Grebeníčkové. Edičně připravila a komentovala Marie Jirásková, která druhé vydání detailně přehlédla, opravila a doplnila poznámkový aparát. Kniha je rozšířena též o unikátní obrazovou přílohu a jmenný rejstřík.

Román významného představitele švýcarské literatury je inspirovaný jeho rodným krajem a líčí osudy rodiny maloměstského továrníka.

Kniha obsahuje první dvě části autorčiny autobiografické vzpomínkové trilogie Bludiště světa – Pietní vzpomínky (1974) a Severofrancouzské archívy (1977). Doslov napsala Růžena Grebeníčková.

Hořce satirické povídky, v nichž autorka bez skrupulí vyjadřuje pocity emancipované ženy, její nároky na partnerské vztahy i funkci rodiny. Autorka nezapírá, že původním povoláním je matematička. Odtud se odvíjí i její ostré a ironické postřehy o nedostatcích tvůrčí potence a egoistických zájmech, které dominují nad vlastním prospěšným smyslem vědecké práce.

Významný ediční počin Mladé fronty: komplexní zpracování faustovského mýtu v celé jeho historické šíři. Pojednání o tom, jak vznikla pověst o doktoru Faustovi, kdy a za jakých okolností se zrodil mýtus, rozsáhlá kapitola Literární Faust přináší už informace a ukázky ze zpracovánítématu Marlowem, Leasingem a dalšími, jádrem je samozřejmě "nesouměřitelný výtvor" - Goethovo zpracování, jeho interpretace a běh světem. Knihu uzavírá studie Osudy mýtu po Goethovi. Kniha je bohatě ilustrovaná vloženými grafikami Oldřicha Kulhánka, ilustrace v textu vytvořil Jiří Běhounek. Formální zpracování knihy je na výši jejího obsahu.

Román o Františku Ferdinandovi d' Este, rakouském následníku trůnu, jenž skončil se svou manželkou, hraběnkou Chotkovou, za sarajevského atentátu v červnu 1914, podává vzrušující a dramatickou historii toho, jak došlo ke krachu habsburské monarchie. Opírá se o přesné historické materiály,ukazuje degeneraci rakouského státního a společenského útvaru, zaostalost za ostatní Evropou, bigoterii, šlendrián, utlačování národů, nedbání sociální otázky a podává dokonalé odbourání habsburského mýtu (morganatický sňatek arcivévody Františka Ferdinanda s českou šlechtičnou, sebevraždu korunního prince Rudolfa, život císařovny Alžběty a její zavraždění v Zenevě, skandální historky „krásného arcivévody Otty", atd. atd.). Román se čte jedním dechem jako napínavá, vzrušující, dramatická četba. Jeho vyjití krátce před přepadením Československa hitlerovským Německem (1938) působilo jako memento: pronikavým pozorovatelským talentem, realistickou kresbou charakterů a zpracováním bohatého historického materiálu přispěl Winder touto rodinnou kronikou habsburského domu k bezohlednému odhalení vzniku imperialistických válek a utlačovatelské role rakouské dynastie.

Jeden z velkých německých románů doby meziválečné, který byl v r. 1933 nacisty spálen, vychází u nás poprvé. Dějištěm je autorův rodný Hannover před první světovou válkou. Na vztahu stárnoucích otců a dospívajících synů ve světěbohatých i chudých zachycuje zdánlivě poklidnou dobu "císařského počasí", jež byla předehrou první světové války.

V autě před nočním barem je nalezen mrtvý muž. Na základě této události autor fabuluje různé příběhy a situace. Objektem vypravěčských rovin je vždy jedinec, který se stylizuje do různých rolí, mění svou identitu jako by vybíral šaty. Právě mnohotvárnost vypravěče, ne děj, je hlavním tématem díla. Doslov: Růžena Grebeníčková

Výbor z raného období tvorby předního maďarského filosofa a estetika. Hlavní částí tohoto výboru je autorova proslulá "Teorie románu", jedna ze základních prací svého oboru. Doplňují ji esej "Metafyzika tragédie" a část studie "K sociologii moderního dramatu", práce zaměřené na problematiku dramatu, dále pak esej "Myšlenky k estetice filmu", ukazující, jak se Lukács jako jeden z prvních estetiků pokoušel vyrovnat s nově vzniklým uměním.

Psychologický, zrůdnost nacismu dokumentující román s okupační tematikou. Weil v něm vyprávěním příběhu malého bankovního úředníka-žida, jedné z nesčetných obětí vyhlazovacích akcí nacistů, vylíčil deformaci duše člověka strachem a složité cesty, jimiž došel k odhodlání mu čelit a přemoci jej volným rozhodnutím o vlastním životě. Doslov napsal Jan Grossman.

Proslulé dílo klasika francouzského realismu kreslí obraz života pařížské buržoazie v polovině 19. století. Na osudu zámožného mladíka, který se vyžívá v milostných tužbách a dobrodružstvích, v romantických snech a diletantských pokusech o osobní uplatnění, je podána kritika měšťáckého životního stylu, jeho pokrytectví a prázdnoty.

Čtyři studie sovětského literárního historika a kritika, jejichž znakem je, že pojednávajíce o dramatickém textu, nevidí ho izolovaně od jeho jevištního provedení, nýbrž naopak v těsné souvislosti s ním. První je věnována Shakespearově tragédii Othello, druhá divadlu Schillerovu, třetíseverskému dramatiku Ibsenovi a čtvrtá inscenaci Dostojevského Idiota ve Velkém dramatickém divadle Maxima Gorkého v Leningradě r. 1958, jež se autorovi stala příležitostí k prověrce, jak Idiot je a jak může být živý. Z autorova rukopisu přel. Věra Jungmannová, Eva Sgallová a Růžena Grebeníčková, která napsala předmluvu.

Výbor z politické poezie V. Huga, která se zřetelně odlišuje od poezie jeho vlast. třídy a vyjadřuje zájmy a tužby národa. Hugo, na krátký čas přidružený k demokratické opozici proti vládnoucím třídám vlasti a přiklánějící se k estetice utopic. socialistů, přihlašuje se r. 1848 na stranu republikán. řádu. V roce 1849 zahajuje I. mezinárodní sjezd přátel míru a r. 1852 po bonapartist. převratu opouští Francii. Ve vyhnanství píše pak své patetické verše, bojující proti reakci. Po téměř 20letém exilu vrací se V.H. do Paříže Komuny - a opět se odlišuje od oficiál. básnických současníků a nemlčí k teroru Versailleských.

Synové světla, později nazvané Na poušti, jsou především první rozsáhlejší prozajickou odpovědí na nové poměry, které přinesla revoluce 1848.

Dílo, které „Engels nazývá posvátnou knihou francouzského dělnictva, může v dnešní chvíli poutat zájem čtenářů z několika důvodů. Je to především názornost, s níž líčí tento utopický román, vyd. r. 1840 ve Francii, obraz příští komunistické společnosti na vybájeném ostrově, a s níž prokresluje její zřízení do všech podrobností a detailů. Mnohé z C. předpovědí zůstávají ještě dnes živé, nezastaraly a ukazují do budoucna, mnohé z jeho dohadů se již uskutečnily a uskutečňují. A je to za druhé historická, dokumentární hodnota C. díla, které výrazně odráží stav komunistických názorů let 30. a 40. ve Francii a přispívá k poznání vývoje socialistického hnutí do vzniku marxistického učení“.