Vilém Mrštík

Vilém Mrštík se narodil v Jimramově na Českomoravské vrchovině jako druhý ze sourozenecké čtveřice synů ševce Aloise (1834–1918) a švadleny Františky rozené Elisové. Už roku 1869 se s rodiči a bratry Aloisem (1861–1925), Františkem (1865–1909) a Norbertem (1867–1905) odstěhoval do Ostrovačic a záhy (1875) pak do Brna. Vystudoval gymnázium v Brně a v Praze na Malé Straně. Po maturitě se v Praze pokusil o studia práv, ale pro umělecké zájmy je nedokončil. V letech 1891-1898 bydlel v Praze a pracoval jako úředník úrazové pojišťovny. Při tom se věnoval literární a společenské činnosti. Pro zhoršující se psychické problémy odstěhoval zpět na Moravu k bratrovi Aloisovi do Diváků. Roku 1904 se tam oženil s literárně nadanou Boženou, rozenou Pacasovou z Hejčína u Olomouce (napsali spolu divadelní hru Anežka). Od roku 1895 patřil Vilém k signatářům Manifestu České moderny. Zařadil se k překladatelům a propagátorům ruského realismu, hlavně Dostojevského, Turgeněva, Gogola a Tolstého, podobnou pozornost věnoval i francouzským realistům. Zabýval se i literární kritikou, kde obhajoval syrovost a pravdivost francouzského realismu, především Émila Zoly a Guy de Maupassanta. Vilém Mrštík kromě své knižní tvorby přispíval do Zory, Ruchu, České revue a později i do Lumíru. Část Vilémova literárního díla vznikla ve spolupráci s bratrem Aloisem. Nejdůležitějším výsledkem této spolupráce bylo drama Maryša, které bývá označováno za vrchol české realistické dramatické tvorby. Vilém také zčásti přispěl k původně devítisvazkové vesnické kronice Aloise Mrštíka Rok na vsi. Nadčasovou hodnotu si zachovala polemická brožura Bestia triumphans z roku 1897, ve které se věnoval otázkám ochrany pražských památek (obálku nakreslila Zdenka Braunerová, s níž poutal Viléma hluboký vztah). Lyrickou notu si Vilém vyzkoušel v Pohádce máje. Příběh lehkomyslného studenta Ríši a jeho milované Helenky se stal klasickým dílem, které vzbudilo velký ohlas v široké veřejnosti. Vedle mnoha knižních vydání bylo dvakrát zfilmováno (1926 – němý film režiséra K. Antona a 1940 film O. Vávry), dvakrát zdramatizováno (1942 B. Stejskal a B. Vrbský a 1955 L. Pleva) a J. Kvapil Pohádku máje zpracoval jako operu (premiéra r. 1950 v Národním divadle). Prvky naturalismu má Vilémova Santa Lucia. Poslední a nedokončené dílo Zumři jako by předznamenalo tragický konec Vilémova života. Vilém, ale také jeho bratr Alois, byli vášnivými včelaři. Včelín, který Vilém vlastnil, čítal až devadesát včelstev. Byl rovněž autorem některých technických inovací. Maketa jeho vylepšeného úlu je k vidění v památníku Viléma Mrštíka v Helenčině údolí mezi Diváky a Boleradicemi. Po Vilémově tragickém úmrtí se o jeho včelín starali jeho otec a bratr Alois. Poslední léta prožil Vilém Mrštík už jen v Divákách, kde byl jeho bratr Alois správcem obecné školy. Spolu s ním pak v letech 1907 až 1910 redigoval Moravsko-slezskou revui. Vilém Mrštík se už dříve necítil dobře psychicky ani fyzicky, prožíval zklamání v tvorbě, vnímal se jako málo uznávaný, především v pražských literárních kruzích, a svůj autobiografický román Zumři, na němž si zakládal, psal už jen s velkými obtížemi. Trpěl představou, že těžce onemocní a bál se dlouhého umírání, míval pocit, že ho lidé v obci neustále sledují. Tento stihomam ještě více prohloubil jeho dlouhodobou chorobnou psychickou krizi. Záchvaty melancholie a těžké deprese byly stále častější. V předjaří roku 1912 si v těžkém duševním rozpoložení ve sklípku u svého včelína prořízl hrdlo a probodl srdce.